Odkud jsem?

Nemyslím na nejbližší předky
ale na ty hodně dávné.
Od nich mám paradigma
od nich mám svou duši
od nich jsou mé geny
a mé hluboké nitro

A nemyslím sběrače
nebo lovce mamutů
sice jsou mí předci
ale spíše ti nedávní

Myslím na ty, co už nejsou
opravdu nejsou
ani v paměti
ani v osudu

Ve tmě bez hvězd
ve světle galaxie
v prostoru ničeho
v neznámu zapomnění

Nejdou už popsat
vyslovit a nakreslit
schovaní, utajení
za zamčenou branou

Mlčící a nehybní
nechávají mě
netečně a lhostejně
zahynout?

Nebo jsem napojen
na sebe jinak
že ani netuším
jejich lásku rodu?

Tak jak to je?
Odpovězte!
Prosím.

….

V galaxijní síni kolem kulatého stolu beze slov si povídají rozplanutí v nic rozděleni v kvarky spojeni jsouce s vesmírem i se sebou neustále a se smíchem šťastných a spokojených s jistotou jistot s nekonečnem existence shovívavě dlí nad mojí duší nad karmou mých snů a přání.

S nadhledem nad obalem těla jež byl mi darován automatem atomů genetikou a armádou bakterií a plísní se zájmem hledí na život obalu ale více si všímají vědomí a emocí a sledují tajnosti nevědomí.

Aby v konečnu přijali onu esenci jedinečnosti mého já opravdovosti nového vhledu na prázdnotu a přitom plnost vesmírného sledu jež se skrývá za  kousky prachu a ledu a životu dává cíl

Tam někde už dlím odtud jsem a  tam je můj cíl.

…

Krajino snů a přání
obraze touhy
v dávném běhu
celé jedné vteřiny
jak líbezná i hrůzná
v slunci záři i
v blesků a hromů
do vesmíru zabalena
ty krajino života
jež tolik líbezná
jsi mi byla
loučím se s tebou
a ty slzou pokropena
úsměvem posledním
líbáš ret mého snu.

Tak už jdeš domů
můj milovaný
plášť věčnosti
oblékáš zamyšlen
nad krátkým sněním.

Jen kývneš na pozdrav
ve dveřích
vesmírného vinobraní.

Tam někde už jsi zpět

Odtud jsi přišel
abys ostatním
povyprávěl
k dobru a pokoji
prožitek z modravého
dýmu snů a žití
ve skafandru
kosmonauta na Zemi.