Fotbalu jsem začal fandit teprve v 60 letech. mého věku Nejsem sportovec a vztah ke sportu mám spíše podezřívavý. Honit své tělo za nějakým cílem, namáhat své svaly k něčemu neužitečnému, mi připadalo vždy spíše marné činění člověka, který nemá nic jiného na práci. V dětství jsem se někdy nudil a byl jsem rodiči napomínán že nedělám nic užitečného a jen tak lelkuji. Lenosti a nadváhy jsem se nezbavil, ale v podvědomí zakořenilo semínko, že kromě dělání něčeho užitečného, je vše ostatní marnost. Tak to asi viděli moji rodiče. Chyba byla, že jsem nebyl rodiči poučen o tom, že sport je užitečný. Pro tělo i pro duši. Mylný názor mi vydržel až dodnes. (Rodiče jsem sportovat nikdy neviděl)

Protože se sportem v důchodovém věku už začínat nemíním, stal jsem se alespoň fanouškem fotbalu. Proč mne fotbal zajímá? Fotbal má pravidla (složitá, ale poznatelná), fotbalisté a jejich lídři – trenéři  -mají promyšlenou taktiku (jako generálové vojska), hráči jsou navíc kreativní. Fotbalista se musí během vteřinky rozhodovat co udělá (obehraje, nahraje, vystřelí, fauluje, simuluje) a zároveň musí mít neustálý přehled o ostatních hráčích. Fotbalista musí mít velkou víru ve vítězství a nijak nepochybovat. Když víru ztratí, přijde o smysl hry. Přál bych si být jako fotbalisté.  Samozřejmě v šedesáti letech už s výsledky počítat nemohu.

Protože sledovat sport je mnohem užitečnější než se válet u televize s detektivkou, dobrodružným filmem, nerealistickou sci-fi, nebo  s manipulativními zprávami ze světa politiky, sleduji v televizi fotbal.

Několikrát mě napadlo, že správný fanoušek by měl být spíše přítomen na stadionu, a ne u televize. Měl by prožívat zápas se svými kolegy fotbalisty. Jenže od některých takových fanoušků vím, že více jak sport je láká na stadion fanouškovská atmosféra, emociální společné vypětí, rituál, solidarita, kolektivní identita. Vlastně je to tak trochu jejich náboženství. Kolektivu jsem si užil už dost v zaměstnání či jinde. A navíc – to vím z vyprávění – fanouškové často zápas ani pořádně celý nevidí a detaily ze hřiště mohou pozorovat také jen na obrazovce – i když obří.

U mě doma sleduji každý detail fotbalu a v některých případech i v opakovaném záběru. Umím tedy spoluhráčům poradit, umím napovídat, komu by měl přihrát, která část branky je nekrytá, jakou kličku by měl před soupeřem udělat. Jako sportovec rozumím i tomu jakých chyb se dopouští rozhodčí a vysvětluji mu co špatně ohodnotil, jak by měl své rozhodnutí napravit a změnit. Samozřejmě se někdy moje emoce vybičují. Sport je o bojovnosti, o touze vyhrát. Když mužstvo prohraje, zdá se mi, že můj život ztratil smysl.

Po zápase bývám někdy hodně unavený a celé tělo mě bolí. Přece jen běhat v leže je velmi namáhavé.

Ale to je prostě sport. Unaví tělo, ale osvěží ducha. Sport je dle mého současného názoru užitečný.