Poustevník se vytrvale modlil k Bohu až jednou k němu Bůh promluvil.

„Modli se za Evžena Motyčku.“ Nic víc. Nikdy už potom Bůh k poustevníkovi nepromluvil. Poustevník se dál modlil své obvyklé modlitby a vždy na konci přidal větu: „Můj Pane modlím se za Evžena Motyčku.“

Uběhla celá léta. Poustevník vytrvával v modlitbách, ale uvnitř sebe se cítil zklamaný a nenaplněný. Pociťoval stále více marnost svého počínání. Přestal chápat skutečný význam poustevnických modliteb. A tak onemocněl akédií. Akédia je stav duchovní apatie, netečnosti, vnitřní skleslosti, omrzelosti a neochoty k jakékoliv činnosti.

A právě v ten čas přišel do poustevny nepříjemný člověk, který ještě více rozbolavěl poustevníkovu duši.

„Proč jste poustevník?“, ptal se ten člověk, „K čemu jste užitečný, když tu jen tak nečinně přebýváte? Necháváte se obdarovávat vašimi přívrženci a obdivovateli?“

Poustevník pod vlivem akédie chřadnul a přiznával onomu člověku svoji marnost.

Snažil se alespoň trochu omluvit: „Pane. Denně se modlím. Modlím se za svět, za lidi. Přináším pozitivní energii do vesmíru, aby nevládla jen ta negativní.“

„Modlíte se. Modlíte se marně. Já jsem prožil v životě těžké chvíle. Došel jsem až na okraj smrti. Bůh v mé tragédii nijak nezapůsobil. Nijak se neprojevil. Kam přišly všechny ta vaše modlitby, když jsem stál na okraji propasti a rozhodoval se pro smrt. Ze zoufalství. Bez jakékoliv pomoci. Musel jsem si pomoci sám.“

„Nevím pane. Jen se modlím a nikdy nevím co se děje dál.“

„Tak prosím. Ukažte svoji modlitbu. Jak se vlastně modlíte?“

„Můj Pane, spasiteli světa, pomoz všem ubohým hříšníkům“, pomodlil se nahlas poustevník. A pak ze zvyku dodal: „Můj Pane modlím se za Evžena Motyčku.“

Návštěvník zkoprněl. Zkameněl jak socha.

„Já jsem Evžen Motyčka!“

A tak poslal Bůh Evžena Motyčku k poustevníkovi. Evžen Motyčka pochopil, že na okraji propasti nebyl sám a poustevník se zbavil pocitu marnosti a své akédie.