Ztichlé barvy čekají na tmu. Jemný zlatavý filtr. Ptáci už nelétají. Jen ježek je neposeda. Kocour jej zpovzdálí líně pozoruje. Barvy ticha se hrouží do tajemství noci. Pohltí je všechny, až na odstíny šedi a černé. Violoncello přítomnosti zamyká minulost dne a tichá viola odemyká noc.

Co moje Já? Tělo a duše. Mysl a srdce. Kráčí po hraně času. Ale zdá se, že nic nečekají. Vesmír se válí v chuchvalcích mlhovin. Hraje si na velkého. Ale já vím, že není tak skutečný, jak jsem si myslel. Ani si není tolik jistý, jak se někdy zdá. Není tak všemocný.

Existuje něco mnohem skutečnějšího, mnohem a mnohem silnějšího. Připadám si jako embryo, jako počátek, jako prvotní bod zrození. Stačí pohnout prstíkem a vše se promění. Vše se rázem pohne až do nekonečna. Možná počátek všeho.

…

Plavba mořem tmy na vlnách světélek s větrem měsíčního svitu vzdouvající plachty. Lze se mu jen poddat, nechat ho vanout klam chce. Tajemství časoprostoru spočívá v neodporování. Nechat se unášet. Neprotestovat. Opustit ho. Důvěřovat. Vesmír se promění v jsoucno bytí. Neviditelné a vše prostupující. Připlouvám ke všemu a ke všem. Stávám se součástí všeho bytí.

….

A pak se rozední. Moře je živeno barvami a vůní myslí všeho. Vzdouvá se. Vlní. Každý nový vhled, každá nová loď, každé plachtoví vzedmuté i zplihlé. Každý námořník. Každý důstojník i každý plavčík, když pohne svou myslí či zacítí svým srdcem, přidává síly větru a víří svojí barvou do barev moře. Jako malíř štětcem na paletě. Každý smích duší rozradostní delfíny k akrobacii. A obrovská hejna rybek tančí jako když špačci letí nebem. Jsou to jen mé představy. Jen popis neexistujícího a přece prostupujícího vším a všude a veškerou úžasnou nicotou. Hmota je jen oblek bytí. Šaty existence. Bytí je vesmír všeho, bytí je společným tancem.