Podzimní topoly

Topoly jak švarní muži ve fraku
Na tanec v řadě připraveny
S rukama zdviženýma na pozdrav
Mrakům, veselým dámám v krinolínách
Zatancují menuet až přijde větru čas



Třešeň na jaře

Tatínku proč zpívají ptáci?
Jaru pro radost

Tatínku proč zpívá máma na poli?
Ženy i pole sejí pro život

Tatínku proč dědeček hraje v sadě?
Svatební píseň hraje včelám
líbají se s květy třešní


Lípa na návsi

Lípa košatá na návsi, balon plný vůně
K životu patří včely, med a čaj.
Střenka sem chodí denně umírat
Ruce v klín a hlavou skloněnou
Lípa sesbírala všechny její vzpomínky
Asi proto tak omamně voní.

Remízky

Hezké jste. Hezké.
Zaječí útulek
uprostřed polí.
Hrazená města koroptví.
Uprostřed polí remízek
a k němu cesta klikatá.
Modré chrpy a rudý mák.
Polibek skřivánčí.
Houslí tón.

Odpočiň tuláku
A vdechuj oblohu.
Slunce dej pod hlavu.
Ale jen na chvilku.
Přijdou další.

Mámivý sen léta.
Ale cesty tě čekají
Cesty blátivé.
K nádraží.
K domovu..
A pak tma spolyká
všechna okna paneláků
i tebe.

Ztracený ráj

Pár dětských snů a přání.
Držet se mámy za ruku
Proplést mlčky dlaně
v květnové políbení.
Ztracený ráj.

Kletba předků
Jak temná noc trestu
Pára nad údolím řeky.
Ukryté tajemství
Ztracený ráj

Svitla naděje.
Třesoucí rukou
trefit se do ucha jehly
Srdce mé puklo
Ztratil se ráj

Pozlátko babího léta
Číše s mrtvou vodou.
Pověz mi
Kde živá voda vytéká?
Mé srdce je ztracený ráj


Rozhodnutí

Už jsem starý
snažil jsem, se držet krok
jenže svět mi prchá
a je už v dáli

Zruším sociální sítě
vypnu AI
přestanu vyhledávat
a zůstanu sám

Zahodím mobil
a budu hledat obchod
kde chtějí peníze
ty opravdové

A začnu si povídat
s lidmi co potkám
a začnu se usmívat
a potřesu rukou

Svět se mi zmenší
zbude miniatura
svět bude prostší
a asi i nudnější

Zbude mi více času
na pozorování včely
na rozjímání květu
na pomalé pohyby

Asi budu za blázna
za podivína
za bezdomovce
za ignoranta pokroku

No a co?
jsem přece starý
a už nic nemusím
jen umřít


Bilance

Příběhy mě stále častěji
rozpláčou
a dojemná hudba a text
pomyšlení na nejistotu
na marnost času.

Jen málo se směji
– to je fakt.
Co bývalo směšné
už mě nerozveselí.
smích je pro mě pláč

Už se za slzy nestydím.

Plakal jsem i jako dítě?
Nepamatuji se.
Buď nebyl důvod anebo
jsem zapomenul.

Nepláču nad svým životem
i když jsem ho možná
promarnil.
Asi bych žil jinak
jinak se rozhodoval.

Ale co?
Možná se vrátím?
Nebo jsem se už vyučil
a zůstanu doma?

Tam všichni patříme,
domů do otcovi náruče.

Slzy tečou z podvědomí
možná je tam nějaká
bolest,
nevyřešené trápení
Něco uvnitř duše
co si roní slzy?

Nevím? Neumím odhalit?

Nebo se bojím podívat se
do zrcadla a uvidět sebe?
Bojím se přiznat si
prohry, zbabělost,
a odevzdanost se slabostí?

Nad čím vlastně pláču?
Nad světem asi ne…
svět je mi lhostejný
Odhalím své pravé já?
Přestanu si lhát?
Přestanu se vymlouvat?
Začít se svobodně smát?

Odpouštím si

jsem to jen já, jen moje já
jsem – jen jsem
jsem jaký jsem a ne jiný
přijmu-li sebe
přijímám vše kolem
jsem součástí
všeho kolem mě
až do nekonečna hvězd.

Sám sebe nemohu zničit
jen se mohu přijmout
a prostě jen být

Nyní a navěky

Rozjímání

Co je důležitější než víra?
Mít úctu k tajemství
Co je důležitější než láska?
Mít vytrvalost v odpouštění.

Co je důležitější než vítězství?
Mít úctu k poraženým
Co je důležitější než báseň?
Mít úctu k fantazii snů
Co je důležitější než já?
Mít úctu k smyslu života

Co je důležitější než život?

Rozechvět svým životem
vesmír k lásce, pokoji a dobru

už nikam netáhnu

Už jen málo lituji,
že necestuji
že mi stačí zahrádka
a květin pohádka

Pozoruji sýkorky v krmítku
Divocí vrabčáci se honí
Kočka vylizuje misku
Ježek se v noci přikrádá

Vonný keř je zámek motýlí
Ořešák hradem veverek
Ještěrka si lebedí v listí
a včely pochvalně bzí

Dýně rostou před očima
Rajčata v odstínech rudé
Okurky se těší na lák
A kopr na svoji vůni

Rád mám stromy
Bedlivě hledí za sluncem
Vzájemně o něj soutěží
se sousedem v malé při

Je mnoho krásných krajů
a vznešených hradů
a Châteaux de la Loire
a Benátky či Řím

Snad v jiném životě
poznám jejich vůně
A spokojenost lidí
s vínem na jazyku

Večerní paleta slunce
zlatí pohodu a klid zahrady
a jsem si jist, že jsem

bonboty

Vosí rady pro porady

Kdo si jednou lehl na vosu
prohlíží postel, než jde spát

Pamatovat si musí, kdo stále lže
kdo zapomíná, raději mluv pravdu

Vosa je letecký virtuózní akrobat
Zabít se dá, když přistane u jídla

Každý máme svoje slabé místo
kde ztrácíme přehled a roste naše ego

Vosy vylučují v nebezpečí feromon
volá kámošky aby přispěchali s pomocí

Kdo žije samotářsky a nedbá na vztahy
těžko pak přivolává pomoc druhých

Vosy mají jednotný proužkovaný úbor
pavouk křižák pruhovaný jej má taky

Máš pruhovaný obleček jak ti druzí?
pak jsi v davu nebo ve vězení

Vosy mají jedovaté žihadlo,
které mohou použít několikrát

Kdo jednou úspěšně podvede
neodolá a podvádí dál

to bylo poučné odpoledne
na lavičce blízko levandulí


Včela samotářka

Včelka samotářka opyluje
a zanechává larvy
a pracuje a pracuje
a v zimě už nežije

Larvy sirotkové včelí spí
zakuklení v nevědomí
probudit je až jaro smí
zpět do otroctví opylení

přemýšlím jestli jinak žiju?

Přemýšlím, jestli otročím
mysteriu všech vesmírů
co nás opylovače vytvořil
abychom shromáždili pylu
a pak náš život ukončil


přemýšlím
zda vrátím se pak
znovu do oběhu
jako larva a pak včela
zda zítra bude jako včera
nebo konec příběhu

Možná jsem člověk medonosný
sedíce u záhonu růží?


Čmeláček

Sedím si u baru
a hele čmelák
na kytce u pultu
natahuje sosák

Jejda sosá jako já
já si sosám koňáček
a on sladký nektárek
jsme asi násoskové…

Jak se jmenuješ čmeláčku?


Celým jménem Bombus
ale říkejte mi Boby
všiml sis mého oblečku?
Móda poslední doby.

Chci si tě chlupáči pohladit…
Jsi krasavec.

Nehladit!
Zvolal čmelda s obavou !

Jsem sice kliďas
a létám pomalu
ale pozor mám žihadlo
jenže nerad bojuju
Rád jsem tě poznal človíčku
i za tuhle chviličku

Je to sladký život
čmeláčku
usrkovat koňáčku
Ty baculatý
já také dokulata
Ty z květu na květ
já z baru do baru
pojď uděláme poradu
dáme si bary do řadu

I kdepak človíčku
jen pij svoji skleničku
I když se to jinak tváří
oba jsme jen samotáři.

Modré pondělí

Někdy se šíří smutek
jako když táhne mrak
jako šero či soumrak
jako krajkový závoj
zakrývajíc bledou tvář

Někdy je duše uvadlá
jak nevýrazná hudba
jak smutná viola
jak poslední výdech

Kdo namíchal nápoj
smutku a beznaděje
Kdo šedou tuží
vylepšil jiskru vody

Kam ukryla se radost
smích a vtip či veselí
za deštivou záclonu
či šera špíny v zákoutí

Možná donutím se
možná se tam doplazím
a zkusím v křeči smíchu
zahnat slzavé nutkání

A možná jen počkám
až vysvitne slunce
na moji lavičku



Kedlubny

Myslel jsem, že vymřeli
trampové co v neděli
na nádražích voněli
divokým tymiánem.

Celta už mi zetlela
uzda na půdě mi visí
šátek s uzlem ztratil se
v kanadách pelech myší

Já mám svoji chatrč malou
u zahrádkářů v campu
ve skleníku kamarády
jsou zelení jak trampy

Kedlubny mí jméno mají
Johny, Wabi, Kid a Mary
špenát, květák, mrkev, zelí
kamarádi jsou to skvělí

Nemá smysl už vám lhát
Kedluben není kamarád
Zelí je hlava bez humoru
Květák němý kudrnáč
Bože co jsem zač?

Proč jsou stromy křivolaké

Koruna stromu uhýbá stínu
a bojuje o místo na slunci

I naše touha být uznáni
je jak křivolaká borovice
jednou jsme nahoře
a jednou jsme dole
Jednou uhneme napravo
a pak zase nalevo
Chceme být na výsluní
a mít svou chvilku slávy
a stínům být imunní

Jen opravdoví umělci
zpívají a hrají
vícekrát nežli jednou
Mě jedna skladba stačí
víc šancí nedostanu
už jiný na pódium se tlačí
a tak stačí holenku
nacvičit jen jeden kus
pro tak malou chvilenku

S málem vystačím si
pro jednu malou chvíli
A s jednou maskou
pro lidskou kratochvíli
Tím jsem si skoro jistý
že v přestávce ticha druhých
budu mít prostor čistý
a koruna mé hlavy
na slunci se opět blyští

Jen počítej s tím brzy
že to druhé řádně mrzí.
Slunce je jedno a je všech
a kolem tisíc stromů
a lidí jako blech
a každý chce být přijímán
a každý být objímán
a být všemi považován
času je málo povídám

Ani všechno zlato na to nestačí
vzít čas do svých opratí
jak voda skrze cedník protéká
a tak boj lidí je jak diskotéka
vlníme se ke slunci reflektoru
nahoru a zase dolů…

Koruna stromu uhnula stínu
a opět bojuje o místo na slunci

proč?

Celý život žiji
se slovy
celý život myslím
a mluvím

Píšu možná poezii
ale význam má
jen pro mě
a v mé době

Kdo mým slovům porozumí?
Milvané děti moje
I vás čeká uskromnění
Vaše děti budou svoje


uvnitř

Zamknu si svět
otevřu představu
Je jak vonný květ
Jak v parku sakury
Nemám odvahu
Utrhnout si květ
A tak postaru
vrátím se zpět.

Bez sladkých snů
do všedních dnů
A večer na chvíli
Jen na chvíli
Až víčka klesnou v sen

Nežil jsem zbytečně

Čím chceš být?, zeptalase mne učitelka
Řekl jsem: chci být básníkem.
Zamyslela se pošeptala:

„Básník musí umět pojmenovat, co ještě nemá název. Musí umět poručit tichu, ať nekřičí. Musí své srdce ochotně nabídnout jako závaží hloubkoměru. Musí snášet žár slunce, aby zrál jak víno.“

„Naučím se to!“, rozhodl jsem se
„Dobře, dostaneš, co jsi chtěl.“

Moje jediná báseň za celý život je jen jedna:

Pojmenoval jsem svoji rodinu. Poručil jsem své zahradě, aby byla oázou klidu. A uzrál jsem jak víno v šedivého dědulu.

Na hrob jsem si nechal napsat nápis:
Básníkem slov nemůže být každý, ale všichni lidé mohou být básníky života.