„Jednu kávu a něco sladkého,“poručil jsem si v cukrárně na náměstí pod hradem Vimperk.

 „Dorty nevedeme. Ale máme levné hořické trubičky. Čerstvě vám je naplním.,“cukrář se odmlčel a čekal.

„Dám si dvě.“

Muž se usmál: „Udělám jich pro jistotu víc.“

Káva voněla.  Rozhlédl jsem se.

Tohle není vůbec normální cukrárna!

Masivní desky stolů podpíraly staré šicí stroje.  Ze stěn zírali vycpaní ptáci. V rohu cukrárny hořel krb. Před krbem vlčák. Pes v cukrárně!? Nebyl sám. Předly s ním dvě kočky.

          Z dubových dveří u krbu, vykoukla hlava  mladé dívky. Dlouhé černé vlasy a oči filozofa.

„Kočkííí“, zavolala.

Kočky se líně otočily po hlase. Protáhly tělo.

„Promiňte,“ řekl cukrář.,“Mládí. Vidí hosta a ani nepozdraví.“

„Vaše dcera má ráda kočky, že ?“,zeptal jsem se.

„Je to moje žena.“ usmál se  cukrář.

Kochal se mým úžasem.

„Já býval učitelem přírodopisu. Ona je moje žačka. Nyní manželka.“
Původ vycpaných ptáků byl vysvětlen.

Pes žárlil na kočky, a tak se šel lísat k pánovi.

„Jak se jmenuje?“zeptal jsem se.

„Dědek… všichni mu tak říkají.“

 „Je to pes veřejný nebo váš?“zavtipkoval jsem.

Cukrář se uvelebil do židle: „Uhodl jste. Je majetkem města Vimperk. V podnájmu v Cukrárně u Supa.“

Vyprávění o psu Dědkovi

„Pes Dědek si vážil vždycky své svobody. Občas nechal přemluvit a u někoho na pár měsíců bydlel. U Nováků měl dokonce svoji židli. Ale pak se znovu začal toulat. Víc než dobrého bydla si vážil svobody.

Já Dědka poznal u telefonní budky. Podíval se mi dlouze do očí naše světy se spojily.“

Za okny cukrárny se setmělo a na náměstí se rozsvítily lampy. Manželka žákyně vzala cukráři učiteli slovo a začala vyprávět sama. Ten jen mávnul rukou a šel pro trubičky.

“Dědek lovil v lesích Šumavy. Jindy se vracel a ležel celé dny u krbu. Poznala jsem mu na očích, kdy chce svobodu. Otevřela jsme mu dveře cukrárny, on vystrčil hlavu ven, něco zamručel a rozběhl se. Když běžel dolů z náměstí, věděli jsme, že bude do večera zpátky. Když však běžel nahoru, k hradu a k lesu, věděli jsme, že můžeme misku se psím žrádlem uklidit. A tak se stalo, že nás opustil.

A dlouho jsem jej ani neviděli a ani nikdo ve městě.

Do našeho města se přistěhoval muž, který procestoval pár zemí a dlouho pracoval v cizině.  Chodil k nám se svojí manželkou.“. A jednou s ním přišel i Dědek

„Chodím do lesa na procházky. To víte v Kanadě… to byly lesy. Tady jsou trochu podobné…. No a pak vidím Dědka. Něco lovil. Byl naježený  jako vlk. Jenže prohrál. Sednul si na zadní. Jazyk vyplazený. Zvednul uši, nasál a uviděl mne. Štěknul a vydal se ke mně. Zavolal jsem na něj: „Dědku, už ti to tak nejde, co?“ Podíval se mi d do očí a pak zakroutil hlavou. Nevěděl jsem že se jmenuje dědek. Já to myslel tak, že už je starý.

„Myslete si Neumayerová co chcete“, řekl mi tehdy pan Toník, „ale opravdu  zakroutil hlavou .Ten pes rozumí lidské řeči.“ Jenže my ho doma nemůžeme mít. A tak ho vedu k vám.

 Řekla jsem tehdy jenom: “ Když si dva tuláci padnou do oka, je to konec.Vás miluje a u nás bude na nocleh.“ V srdci mě bolelo. To víte, žárlivá  ženská. Já si ho vypiplám a on se zamiluje do chlapa. Ale hlavně, že je zpátky. Na tak tu bydlí s námi s mými kočkami.“

        Po trubičkách, které byly naservírované v nerez kotlíku jako druhý chod (a ze začátku to vypadalo, že jich tolik nikdo nemůže sníst), zbylo jen pár drobků a kapky šlehačky. Snědl jsem jich dvacet.

Venku byla tma. Ujel mi vlak . Ale za zázrak dnešního dne to stálo. Jinou cukrárnu večer zavřou, ale tady teprve život začíná. Na se stole objevila láhev červeného vína. Každý obchůdek je originální svým majitelem.

Cukrář Sup využil cinknutí sklenic s vínem, jako povelu k dalšímu vyprávění:

Nejvíce zákazníků má cukrárna z řad školáků. Škola je odtud kousek. Děti si sem chodí povídat. Důvěřuji jim a tak nechávám trubičky na pultě a vzadu myji nádobí. Najednou se začaly trubičky ztrácet. Někdo zneužívá mou důvěřivost?! Začal jsem dávat pozor . Podezřelým se stal Lojza ze třetí B. Krást nemusel, měl bohaté rodiče. Byl velitel malé party o síle deseti kluků. Osobnost. Nikdy jsem jej nechytil, ale s těmi ostatními kluky, kteří nebyli tak tvrdí, jsem občas promluvil. Svěřil jsem se jim, že se mi ztrácí trubičky. Oni mlčeli a neřekli nic. Jenže já děti znám. Poznal jsem , že ho kryjí. To se mi nelíbilo. Zloděj přece není jen ten, kdo krade, ale i ti, kdo ho krást nechávají. Vymyslel jsem na něj past. Povedlo se.Byl celý červený, když jsem jej držel za ruku s trubičkami. Ostatní dva mlčeli. Zaplatili a nechali ho v tom. Ale on nelitoval. Byl vzpurný. Měl vztek, že prohrál. Řekl jsem mu: „Sem do mé cukrárny máš zakázáno chodit! Do té doby nežli se omluvíš.“

 Odešel. Měl jsem dobrý pocit. Snad mu pomohu, aby si na zlodějnu nenavyknul .

Děti se cukrárně dlouho vyhýbaly. Ale všechno nakonec omyje čas. Postupně se znovu objevovaly, protože moje cukrárna je po ruce. Lojza už nepřišel. Rozhodl jsem se, že dám jeho partě ještě jednou za vyučenou. Když se tu objevili ti dva, co byly s ním, když kradl ,dostal jsem šanci. Chtěly trubičky. Zadíval jsem se na ně a řekl:“ Vám trubičky neprodám, protože jste zloději jako Lojza“. Ostatní děti zůstaly zkoprnělé stát.

„Já si můžu za svoje peníze koupit co chci,“ protestoval jeden.

„To nejsou tvoje peníze,“ řekl jsem mu,“ ale tvých rodičů.“

“ Mám je za vynášení koše.“, hájil se znovu.“

„To děláš pro svoji mámu.“

 Trochu se zastyděl, ale nechtěl před druhými prohrát.

 „Já jsem vám žádný trubičky neukradl,“ zaútočil znovu.

Zeptal jsem se: “ Když jsem se tě ptal, jestli nevíš kdo mi krade trubičky, řekl jsi mi to?“ Mlčel. „Neřekl.“ pokračoval jsem, „Tedy mě nemáš rád. Něco tajit můžeš ve svatých věcech před ničemy. Ale ty jsi chránil zloděje, a proto jsi také zloděj.“

 Odešli. Ostatní také hned zmizeli. Děti vždycky před průšvihem raději mizí. I to je naučil pokřivený život dospělých. Po nějaké čase přišel do cukrárny Lojzíkův táta i s Lojzíkem. Táta kupoval trubičky a já pozoroval syna. Viděl jsem mu na očích zvědavost. Mohu na něj žalovat. Ale měl s sebou tátu, pracháče. Dal jsem mu najevo, že jím pohrdám a začal se přátelsky bavit s otcem. Kluka jsem ignoroval. Lojzík se nikdy omluvit nepřišel, ale jednoho jsem docílil. Přestal být velitelem té party. Kluci už ho nebrali. Znovu jsem uvěřil, že v šumavských klucích dřímá dobrá. Oba spoluviníci občas na ulici pozdravili. To jsem pochopil jako akt smíření.

Řekl jsem: „Kluci dneska mám trubičky s kakaem, nechcete ochutnat?“

 Nedůvěřivě se zastavili.

„Jo. Já bych si dal.“řekl jeden z nich.

  No a už jsme zase kamarádi.

Sup dokončil své vyprávění, udřel stůl od drobků po zmizelých Hořických trubičkách a pozval mne k noclehu.

A kde jsem spal? Hned vedle amatérské výrobny Hořických trubiček. Celou noc jsem měl provoněnou plackami, čokoládou a jasným poznáním, že každá prodejna musí být prostoupená lidským teplem a kamarádstvím. Pro nevěřící Tomáše jen dodávám: Čechy, Šumava, Vimperk, dole na náměstí.