Ve čtrnáctém a patnáctém svého věku jsem dychtivě četl díla Tolstého a Dostojevského a obdivoval jsem jejich nadání vytvářet slovy obrazy přírody a ruského lidu a do těch obrazů umně vmalovat názory na smysl života, víru, morálku či humanismus. Ze školy jsem znal díla našich českých spisovatelů té doby jako byla Karolína Světla, Božena Němcová či Jan Neruda. Ale kromě pár pohádek či povídek a Babičky, jsem jim nevěnoval přílišnou pozornost a měl je za provinční. Měl jsem za sebou už J.Verna, Stanislava Lema, a J. Trosku a fandil sci-fi. Prostě moje myšlenková cesta vedla jinudy než 19.stoletím českých spisovatelů.
Nedávno jsem při mém lovu knih v městské knihovně Lochotín narazil na úplně nové vydání Malostranských povídek Jana Nerudy a tak jsem si řekl: „Zavzpomínám si, doplním si vzdělání a možná si potvrdím své dřívější hodnocení.“
Omyl. Jan Neruda mne ve svých povídkách nadchnul stejně jako Dostojevskij či Tolstoj. Umně namalované obrázky malostranských postav, atmosféru malostranských domů a hospůdek. Lidské povahy, osudy plné reálného lidství včetně úcty k chybujícímu člověčenství.
Omlouvám se za 60 let ignorantství. Jan Neruda je spisovatel velikán.
Napsat komentář