Úvod :

Básně jsou střípky rozbitého zrcadla. Slepím jej v popraskané žíly života.

Úvodem:

František byl mladík, co neměl finanční starosti. Táta k němu byl štědrý.

Chyběla mu ale láska. Máma a táta se často neshodli a jedináček František se neměl komu svěřit. Nejblíže mu byli kamarádi u baru. Netrvalo dlouho a teprve rána zakončovala jejich divoké noci.

František někdy končil spící na lavičce v parku. Nechtělo se mu do domu rodinných výčitek. Nechtěl přiznat svoji bezmocnost. A tak jednou zůstal s ostatními bezdomovci pozorovat východ slunce.

Nakonec sebe našel v chudobě bezmocných, v prázdnotě bez cíle. Teprve úplné dno, do něhož narazil, probudilo v jeho hlavě touhu být svůj, najít sebe, otevřít své podvědomí. Nalezl světlo na konci tunelu. Začal mluvit s ostatními chudými duchem. Otevíral jim dveře k důstojnosti jejich Já. Rozdílnost je kořením lidstva, říkával. Jste cenní stejně jako bohatí.

Tak se v našem městě objevila Františkova parta bezdomovců, kteří sice dál žebrali a nevoněli, ale nebyli už nebezpeční. Byli více komunikativní a důvěřiví v dobro. Byli i více pokorní a ochotní udělat něco pro druhé, aniž by museli povinně každé ráno do zaměstnání. Vyprávěli lidem o skutečné svobodě člověka a o tom, že máme přijímat přítomnost s láskou a radostí. O vyžebrané se dělili. Samozřejmě ne všichni bezdomovci, ale alespoň nějaké světélko na konci tunelu.

.

Z Františkova života

Z hospody do hospody

Chlapský svět dívá se na sebe i na smrt. Jsme rozhodnuti zemřít. Jsme rozhodnuti žít.
*
Hledáme sebe
v moři lidí
Však je nás mnoho
nepatrných
*
Skrz sklenku koňaku až k zamčeným dveřím. Jednou je hospodský odemkne, ta zarezlá vrátka s pěšinou na útesy.
*
Po zavírací době
nic už nebolí.
Zameteny jsou
strasti do zítra
*
Srazit paty a hlavu zvrátit vzad. Slzy polykat. A prapor nést. A pak se objímat.
*
Stačí jen dnes
Ani včera
Ani zítra
dnes se políbit
*
Každý jdeme sám za sebe. A přece bok po boku stavíme se do zástupů stejnosti. Nejjednodušší bývá nejtěžší.
*
Muži v noci pláčí do peřin
Ale zítra zas s úsměvem
se sklenkou koňaku
smějí se smrti vstříc
*
Parta chlapů z hospody vesele i falešně zpívají si na cestu k ženám hluboko v údolí.
Něžným se klíží oči, ale čekají až klíče zacvakají v zámku pro souznění.



Pompeje v hlavě 


Život i smrt jsou dílem mžiku
život pro extázi lásky
a smrt jen vyplacení sázky

Sadil jsem vše, co mám
a užil si život v mojí síle
nyní jej prostě odevzdám

Vesuvu jsem zhlédl v tvář
a poznal sílu jádra země
a zahlédl i poslední zář

žhavého popela beznaděje
i já se náhle v popel proměnil
co chtěl jsem změnit, už nezměnil

Už nerozdám úsměv a ani pláč
nemám starost zachovat si tvář
a na nic je mi všechna zlata zář
*

Za tisíc let mě štětcem lechtá
archeolog a roztoužený vědec
na má tajemství se mě ptá

Kdo jsem byl a kam jsem šel
a moji tuniku si domýšlí
o mé rodině a domu přemýšlí
*
Já jen jedno ti povím rád
život i smrt jeden je jen mžik
ať si pohan nebo katolík

A smysl ve všem nehledej
jen života moudře užívej
a počítej s mocným Vesuvem

Duše svádění

Za ruku vzal mě ďábel
drží mne za zápěstí
Ukážu ti město Bábel
město s neřestí

Nevěstincem světabolu
letěli jsme spolu
Kde muži nahoru a dolu
oddali se slasti i bolu

Penězi chlast utírali
prapodivní spáči
Se šrámy a ránou v čele
strč si bábel do.. a hele

Krásná slečna, sladký pohled
po těle mi sklouzla
Počkej tedy Ďáble chvilku
na intimní kouzla

Slečna stojí moje síly.
Teď abych se pro ni udřel
Nosím vodu, nosím dříví
tohle jsme si domluvili

Za chviličku slasti
Jsem v pekelné pasti


Rozpor v duši 

Když mám jistotu, 
chybí mi pochybnosti. 
Mám-li pochybnosti, 
přál bych si více jistoty. 
*
Zachumlal se mrak
zachumlal se v sebe
na duši mě zebe
*
Jsem-li smuten,
chci se radovat. 
Směji-li se, 
oděn v povrchnosti.
V domě smutku 
myslím na život. 
*
Měsíc zhasnul den
A tma světélka hostí
Vůně noci omamná
*
Housenka zemřela
v pestrého motýla
z gotického chrámu
mužský chór 
*
Schválně pláči, 
udělám radost slzám. 
Směji se, 
abych zakryl smutek. 
*
Žízním studánko, žízním
Voděnko zapadaná listím
Sojko ukřičená
*
Odkapává den
Do nádoby žití
Bytí nebo nebytí

Ticho někdy bolí

Může mlčet Bůh?

Jen jednou musel mlčet,
až to bolelo, až sténal Duch
Rukama svíral ústa k nevýkřiku
mlčel před smutnými slovy
Eli, Eli, lama zabachtani?

A ticho bylo jako ostří meče
A srdce nevešlo se do myšlenek
U kříže vždy mlčím, stejně jako Bůh
Co mám říci? Že jsem vinen?
Ne. Jsem láskou ohromen.


Nejistoty 

Někdy se jen tak poflakuji
svět mě nepotřebuje.
Anebo ano?

Opravdu se svět beze mě
neobejde?
*
Obejde se bez každého z nás
ale budeme mu chybět
nevědět nic jde snáz

Chybí-li větě rým,
staneš se moderním
ale nebude to ono, vím

Svět zůstane funkční
beze mě nebo bez ní
dál nějaká píseň zazní
*
Každý jsme důležitý
každý jsme jedinečný
každý jsme originální
a každý sám
*
V mnoharozměrném modelu
povinnou máme svojí řeč
A pak jiný herec má svou skeč

Minulost spolu s přítomností
zároveň hledí k budoucnosti 
propojena úzce s minulostí

Nic se neztratí, nic nezaniká
Volba slov je převeliká
do dalších vět se hned převlíká

Pochopíme-li souvislosti
pak zaniká nejistota
v jistotu snového světa

Už není dobro a není zlo
už není pravda a není lež
už není láska ani nenávist

už není světlo a tma
všechno je správně
a všechno je zároveň
*
Neřeš proto a nepřepínej
sedni si a srdcem hřej
a buď svůj šťastný jen

Bloumám parkem ochlastů
a s přáteli na lavičce
popíjíme víno, pivo z plastu
*
všechno je správně
a všechno je zároveň
všem lidem na roveň


Nejistoty II

Na jednom konci kraje
záplava ničí domy
na druhém konci kraje
fanoušci šílí na fotbale

Na jednom konci města
v kavárně pohodička
Na druhém konci města
chlapská rvačka.

V jednom bytě paneláku
rodina se směje při jídle
v druhém bytě paneláku
manžel svoji ženu ubije

Světe jsi nepřehledný
planeta plná lidiček
a každý z nás je jiný

Řešení jednou ranou
nebo je více variant?
Život je příliš krátký
a vždycky jenom vratký
Je nutné rozumět světu
anebo stačí nejbližším?
Je nutné sledovat zprávy
anebo bez nich světu žít?
*
V parku rozkvetla
poslední růže
podzim se hlásí 
šustěním listí
a mnozí ptáci
hledají léto jinde
Každým rokem se
opakují:
Repete. Repete.
*
Na lavičce v parku
kašlu na morálku
Nechám světu svět
nevrátím se zpět
po dlouhé noci v baru
na vás všechny ….

Pokoj a dobro dobří lidé.

Tak nevím

marnost a nic než marnost
každou hodinu a každý den

příběhy a znovu příběhy
plné zla a plné něhy

Kupujeme a prodáváme
těšíme se a podléháme

I když stále hledáme
ale ne tak úplně a cele

každý den je jak voda
skrz cedník se leje

a zachytí se jenom něco
anebo nic a nebo kdeco

málokdy vyrýžujeme zlato
jen písek, kamení a bláto

A pak si síto protrhneme
a pryč s vodou odtečeme

do neznáma, do nicoty
nekonečna, do obnovy

I když se hodně snažíme
zapomenuti už nic nevíme

a jsme-li výjimečně zvěčněni
v myslích potomků uvězněni

ale jiní, než jsme opravdu byli
ze zlosynů se stanou víly

jedinou útěchou je vědomí
že nikoho už netrápí svědomí

odpuštění s pochvalou za snahu
a znovu se sem vrátit a mít odvahu

jsme prach hozený do větru
a v poušti světa rozmetán
snad bude nám nový život dán



Františkovo Já

Proč mám svědomí, 
že dělám málo
S pocitem, že stojím jinde 
než mám stát

Copak je život o tom
jen stát na značce?
Jak poslušný otrok
bít sebe o mříže?

Nezastavitelná mysl
bičuje mé já
A životní funkce jedou
na povinný automat

A přece snad vím
že, mám život rád
že s podvědomím
chci být kamarád

Vesmír je v pohybu
a já s ním
o letu k mému Já
zatím jen sním

Do plání míru
do lásky a pohody
do klidu bytí
vesmírné pohody

Někde mimo těla 
choulí se mé pravé Já
jak dítě před porodem
s uzamčeným vchodem

hledám klíče…


Františku, co armáda?

Je to rozdíl něčeho se vzdát
nebo o něco okolnostmi přijít
Je rozdíl upřímně se smát
nebo smát se z povinnosti
Je rozdíl bránit svoji rodinu
nebo být povinně za hrdinu
Pro dobrou věc do boje jet
nebo být donucen zabíjet

Předložili dobrou věc
plnou skvělých vět
vytvořili květ vznešený
jenže byl stvořen jen umělý
vznešené myšlenky o právu
a důvody pro naši výpravu
A vzadu velitel na koni
do bitvy nás vedou démoni

Do hlavy vtlučou názory
a pak k hlavě přiloží pistoli
Na každém rohu skvělá hesla
a krásné dívky, aby je nesla
A třeba ženy hodně postrašit
a pochybovače hned rozprášit
Na Golgotě vystrčit oprátku
všem rebelům do začátku

Zkus mi říct, zda do války
šel bys bez tučné obálky
Soused, s kterým jsi víno pil
v nepřítele se rázem otočil
komu či čemu vlastně uvěřil
že na tvé ego svůdce udeřil
A čemu vlastně zase ty věříš
že proti němu s dýkou poběžíš

Jsme jen otroci podvědomí
a vláčeni umělým nevědomím
bombardováni umělými úmysly
z vyššího principu jen nesmysly
svazováni starou vírou a tradicí
v davu vyjdeme spolu na ulici
A v davu nezměníš už vůbec nic
i kdyby ses styděl sebevíc

Chtěl bys utéct a schovat se
a sklidíš opovržení a kopance
Kdo má zrovna moc a sílu
do hlavy udělá ti snadno díru
Na to mysli už od počátku 
že vždy dojdeš na křižovatku
Jakou cestou chceš se dát
komu svoji duši odevzdat

Vlastně zemřeš tak či tak
je tu však ještě milá naděje
že vše znovu a znovu se uděje
a že znovu přijdeš na křižovatku
a znovu postavíš se tomu zmatku
a že najdeš svoji cestu
pokoj a dobro za nevěstu
a lásku jako věnec nakonec

František našel ticho

Je těžké získat ticho
Ve městě ruchů
Ve městě aut

Je těžké hledat ticho v lese
Vrtulník se nad ním nese
Cyklostezka plná kol

Je těžké s bezdomovci mlčet
Prožili noční samotu
Vyprávěním sobě ruší bol

Jak naslouchat šepotu hvězd
s měsícem v laguně plout
když bez hluku není tu kout

Jak vypnout sluch
anebo i celou hlavu
jak vyhnout se všemu davu

Odejít bez těla mimo
Hledat vnitřní sen
V srdci tmavý kout

Hlas padlého anděla
silný je a křičí
a ruší šepot mého já

Najednou ticho
plné lásky
Nebe je pravda

Nebe jsem i já
Všichni do něj patří
Do oceánu lásky

Betlémské ticho

Ve městě se udělalo ticho. Najednou. Náhle. Seděli jsme v parku na lavičce a byla nám dost zima. Otevřeli jsme pet lahve s vínem a popíjeli.
Někdo pronesl, že je fakt nějaký ticho. Divnej klid. 
„Přestali jezdit auta.“, řekl někdo.
Já na to: „Tohle je to betlémský ticho.“
Jaký, zeptal se někdo a já na to že je štědrý den a v Betlémě se narodilo dítě a že taky bylo ticho, protože letěla velká hvězda, nebo něco takového. 
John řekl: „Já tohle ticho nesnáším. A můj pes je z toho taky nějakej divnej“
A když přišla Helena, něco mi napadlo. Helena totiž před rokem potratila dítě a nějak jí hráblo a od tý doby sebou nosí velkou plastovou panenku a povídá si s ní.
Když přišla Helena najednou mi napadlo, že je jako ta Marie a má narozený dítě.
A tak všem říkám, že tohle betlémský ticho má velký význam a že nemá smyls to nějak vyprávět, ale že bychom si mohli tady v parku udělat takový divadlo.
Že potřebujeme Josefa a nějaký zvíře a taky tři prezidenty co přijdou a donesou Marii a Josefovi nějaký dary a nějaký pastýře a možná ovci.
John řekl, že jsem asi nějak zblbnul, ale já mu řekl, že on bude ta hlavní postava. Josef, co Marii chránil. A on najednou obrátil, že teda jo. Že to budeme hrát. Já myslím, že to udělal kvůli tomu, že Helena je tak trochu jeho holka. Tedy jenom někdy, ale teď si to tak myslel. A taky prohlásil, že pes bude jako to zvíře v tom chlívě.
A ostatní bezdomovci, trochu rozjaření vínem, se začali hlásit, že taky budou hrát a co jako mají dělat. A pak si našli v batozích nějaký oblečení a šátky a šály a udělali ze sebe jako ty muslimy nebo židy, nebo kdo tam v tom Betlémě tehdá byl. 
A já tři z chlapů určil jako ty krále, nebo prezidenty, nebo kdo to tam tehdy za Marií přišel a aby jako něco vytáhly z baťohu, co dají Marii, tedy Heleně, jako dar.
Jeden vytáhl rohlík, druhý sladkou tatranku a třetí tam našel dvě jablka. A já začal zpívat něco, co jsem si pamatoval. Tu vánoční o Betlému a dělaj jsem dudlaj, dudlaj dá a ostatní dělali pak taky dudlajdá a byli hodně veselí.
A Johny stál hrdě u Heleny a panenky a našel si někde hůl a vypadal opravdu jak její strážce. Tvářil se důležitě a každýho, kdo jako přišel nejdřív jakoby prošacoval, jestli není nebezpečnej (no tak to zažil ve vězení) a pak pustil i ty tři krále a oni předali Helence dary. Ta dělala jako že dítě kojí. A hladila panenku a děkovala za ty dary.
No a pak se stalo, že šel kolem kněz. Ten, který občas slouží v kostele ve Františkánský ulici a který nás dost zná, protože nám občas uvaří čaj a něco dá k snědku.
Zastavil se, usmíval a pak otevřel mobil a četl nám z Bible ten příběh o Marii a Josefovi.
A my najednou v tom tichu byli fakt dost naměkko. A někdo měl i v očích slzu.
Bylo to opravdu betlémské ticho. Město jakoby usnulo.
A John, tedy jako Josef, se po nás všech rozhlédnul, jako velitel a povídá: „ Zítra, každý z vás musí udělat nějaký dobrý skutek.“
Moc jsem to nechápal, ale všichni chlapi kývali, že jako že jo. Protože lidi dělají dobrý skutky, tedy jen občas, dobrý skutky pro nás, jako že nám dají nějaký drobný a nebo jídlo, a že tentokrát každý z nás udělá něco zase pro ně.
Kněz udělal každému z nás křížek na čelo. Něco jako posvátný znamení. Alespoň já to tak cítil, že je to něco jako spojení s vesmírem. Možná už také proto, že jsem to nechápal, co se tím dobrým skutkem myslí, kněz na závěr povídá:
„I kdyby se vám ten dobrý skutek nepodařil, tak já vám říkám, že už to, že jste se ve svým srdci rozhodli udělat něco dobrého nebo užitečného, je tak velká myšlenka, že teď pluje vesmírem s tou betlémskou hvězdou a uzdravuje všechno kole sebe.“
A my byli dál naměkko a město bylo fakt úplně tichý.



František našel Chudobu

Každé město má část,
kde je rozumné se bát
jiná pravidla a jiný čas
o zlatu nech si zdát

Chudé máte vždy sebou

Každá duše má část
která je skrytá v hlubině
má jiná pravidla a jiný čas
kát se pro ni musíš povinně

Chudé máte sebou vždy

Uměl bys žít se špínou
a o hladu den co den
duši alkoholem ti ovinou
přežít noc si přeješ jen

Chudé máte vždy sebou

Ve slumu najít krásu
a romantickou lásku
a příboj mořské pěny
lásku však jen levné ceny

Chudé máte vždy sebou

Najít smíření pro bídu
najít odpuštění bohatým
najít dobro pro nižší třídu
a stát se dalším svatým

Chudé máte vždy sebou

Nikdy nejít do lepší čtvrti
nikdy nekoukat na sitcom
nikdy nezávidět šťastné smrti
nikdy duši ďáblu neprodat

Chudé máte vždycky sebou
A také chudé duchem


Touha 

Toužíš-li po spravedlnosti
potřebuješ analyzovat
a mít sílu k sebereflexi

Pochopíš, že je mnoho úhlů pohledu
a že trest za chybu
by byl neúměrný bez milosrdenství
že pravda nikdy nedosáhne sta procent
a že trest nikdy neobsáhne celý hřích

Jak je to s pravdou ví každý slovník
a že spravedlnost je slepá také víš
že je to jen současný etický princip
a že pravda se mu často zodpovídá

Jakou pravdu znáš o vesmíru?
Jak vnímáš spravedlnost v přírodě?
Je evoluce spravedlivá?
Jsi vůči sobě pravdivý?

Jedinou pravdou je pravá láska
a je také jedinou spravedlností
vše ostatní je jen náhražka
a situační etika pro naše ega


Co je důležitější

Co je důležitější než pravda?
Mít úctu k tajemství
Co je důležitější než víra?
Mít úctu k názoru druhých
Co je důležitější než láska?
Mít vytrvalost v odpouštění
Co je důležitější než vítězství?
Mít úctu k poraženým
Co je důležitější než báseň?
Mít úctu k fantazii snů
Co je důležitější než já?
Mít úctu k smyslu života

Co je důležitější než život?
Rozechvět svým životem
vesmír k lásce, pokoji a dobru

Zlý duch u Františka

Anděl se studeným světlem
s ohněm provinění

dobro a zlo je jeho štít a meč
pravda a lež je jeho taktika

jsem a nejsem, já mám dobré krytí
sny a předpoklady a manipulace

strach je můj projektil do mysli
sobectví je moje droga pro srdce

chamtivost vyšlu pro minutí se smyslu
vlastnictví to dodám pro okovy a řetězy

Svoboda je pojem relativní
Svobodu nelze definovat
bez polopravdy a manipulace

Dám ti hádanku Františku

Jsem osobitý, ale nejsem osoba
duálně jsem v každém člověku
neduálně neexistuji.
Jsem konečný i nekonečný
jsem hmota i energie
Jsem ten, který není

Jsem vnitřní já

ego děcka se bojí čerta
ego chce k obraně zlo
ego jedná ze strachu
ego najde vždy omluvu
ego řízené podvědomím
ego podléhá emocím
ego roste od narození
ego hlásá sebe a jen sebe

Vzdáš se sebe?
vzdáš se ega?
odevzdáš se mi?

Lze utéct?
Bez lásky úniku není

Odpouštění

Co když se nepřítel
dostal do mé hlavy
a ne a ne odejít?

Co když mě objal
ledovým dechem
a ne a ne odejít?

Co když mé srdce
škrtí neústupností
a ne a ne přestat?

Co když moje duše
ochromena záští
a ne a ne odpustit?

Jestliže neodpouštím
ponechávám si moc
a nadřazenost 

Jestliže neodpustím
manipuluji a ponižuji
a zahanbuji druhé

Podívej se na kříž
Kristus vzal na sebe
tvoji i moji hanbu

Vstupuje do bezmoci
hříchy hází za sebe
odpouští bez nároku

Františku vstup do
proměny jako chlap
Neboj se být svůj


Bože nedej mi sejít z cesty

Bože nedej mi sejít z cesty
bližní tvrdí, že už nejsi
nejsi Osoba, ale Jsoucno
nejsi Duch, ale Vesmír
nejsi Syn, ale Podvědomí

Bože nedej mi sejít z cesty
slova jsou jen slova
představy jen fantazie
protony jen kvantové tajemství
člověk jen z prachu země

Bože nedej mi sejít z cesty
jsi Jsoucno od počátku
jsi Vesmíru ve všem
Já uvnitř sebe jsem bohem
Jsi mé nepoznané Tajemství

Bože ukaž mi svou cestu
osvětli místo, kde stojím
dej moudrost mé duši
nalezni pro mě jedno slovo
jako kámen úhelný

Bože jsi ve všech bližních
jsi tajemství všech srdcí
jsi propojením všeho života
jsi souvislostí všeho vědomí
Jsi Láskou pro každého

V tobě vše stojí i padá

Jsem Já

Jsoucno jsme tu spolu
Celý život
A přece se skoro neznáme

Jen v přítomnosti je tajemství
Nevyslovitelné
A přece odhalené

Jsem já?

Možná už jsme spolu

Melodie

Melodie včel v kvetoucí třešni
Viola čmeláka
V prameni vlasů třpytí se med
A voda jako samet hladí ret

Unikal život z duše právě teď
A vítal se s nebem hvězd
Tam soprán v bělostném hávu
Hledal baryton černé tmy

Patříme k sobě - celý chór
A právě nyní -život i smrt
Celý vesmír a my všichni
přítomni v užaslé vteřině

jsme jeden okamžik
a jeden vhled
jsme
(byli jsme a budem)
jsme
čmelákem i včelou
sluncem i tmou




Vytrvalost

Rozhodování je složité
a přitom…
Život je o rozhodnutích

Uvažování a srovnávání
a přitom…
nikdy nevíš všechno

Byl jsem extrovert
A přitom…
Mé pravé já je introvert

Toužím žít s Bohem
A přitom…
Bůh za sebe dal mi bratry

Našel jsem Boha
v mých přátelích
našel jsem jej v jejich srdcích

Moji bratři

Moji přátelé 
Já i my se dnes rozhodujeme
Rozhodnutí ovlivňují vesmír
i v malých otázkách…

Naše myšlenky a rozhodnutí
mají svoji ozvěnu…
Ve vědomí všech druhých 

Změním-li sebe uvnitř
pak i malá kapka
změní kousek moře 

Bratři ani jsme nezačali
a už se pokoj
a láska kolem šíří

Každý jsme semínko
ke klíčení
a vyroste z nás strom

Stín pro ty, co bloudí
pro smutné
co po pokoji touží

Hladovíme a zima
někdy nás souží
co nás zahřeje?

odstraníme
vrásky úsměvem
a po dobru zatoužíme

Nic nového 
ale pro nás novum
láska překonala rozum

v ulici La Verna

Listí se chvěje
Z okna táhne zima
Topení nehřeje
Ale samota je skvělá

Je mi líto všech?
Je mi líto sebe?
Nést pohanu druhých?
Hanbu Boha na kříži?

Obejmu tě Opovrhovaný
A přijmu tvoje rány
Rány sladké a božské
proměním v Lásku

Vlakem

Vlak krájí krajinu
svítá černobíle
Zlatý lem obzoru
zdobí jej nadějí
a obrysy topolů
střeží vodní hladinu

Pak překvapí jej barvy
a světlo odhalí nový den.

Z kupé mu pokynu
A vůní čajem z máty
slavnostně ovoním

Písní tklivou mísí život
k tajemství co přichází
jenže se to nedozvím
vlak ve stanici končí


František v parku

Moji bratři!
Ptáci nesejí a přece létají.
Nestarejte se ani vy.


A každému 
z nás
dal nám vše
z lásky 
Ne ke chloubě
ale k radosti
K útěše 
v nepohodě
Ke smíru
v neshodách
učeným
pro debaty
k lásce
mezi bratry

Dovětek:

Františkovi rodiče umírali a František za nimi docházel a staral se. Když zemřeli zanechali mu velký dům s několika byty a nájemníky a také peníze. František vzal do svého bytu přátele bezdomovce a každý den jim zajistil jedno jídlo a malé kapesné. Ostatní nájemníci z vyšších pater se kvůli novým postupně vystěhovali. Neměli žádný jiný důvod než ten, že nechtějí bydlet v domě s bezdomovci. Po pravdě? Nebyli to ideální spolubydlící. Představovali jiný svět a jiné hodnoty. Františkovi přátelé jim sice nedělali nic špatného, nenapadali je, nežebrali, jen se radovali ze života bez zábran.  Jedinou jejich chybou bylo, že nebyli tradiční. Že byli jiní.

Pak přišla velká povodeň. Zaplavila sklepy ve čtvrti a v údolí stála i v bytech prvního patra. Když voda opadla, pomáhali bezdomovci s úklidem v celé ulici.

Kaplan z katedrály si jich všiml a začal za nimi ob den docházet s povzbudivým slovem o milosrdném Bohu a milujícím Bohu, který miluje každého.

Domy po povodni byly v základech poničené a objevili se developeři, kteří začali domy vykupovat se záměrem domy zbořit a vybudovat novou moderní čtvrť. František dům také prodal. Peníze rozdělil mezi své přátele. Parta se rozprchla do celého světa. Zůstal jen jeden, který si koupil malý byt a začal chodit do práce. Ten mi vyprávěl příběh mladíka z předměstí, Františka. Kde František nyní žije, jsem nezjistil.

Přídavek:

Příběh bezdomovce z nádraží.(Jeden z Františkových kamarádů…)

Svoboda

Proč jsou nádraží špinavá? Protože nejsou domovem, ale strojem.

Nádraží jsou křižovatkou cest. Jsou ulicí s nástupním ostrůvkem. Nádraží nejsou domovem, ale jenom strojem na přemísťování lidí.

A přece tu každý den hledám svůj domácí kout. Místo odpočinku. Trochu tepla. Trochu jistoty. A přece tu hledám bezpečí. Tak jako udýchaný zajíc, co se na chvíli přikrčí v brázdě a splyne se zemí.

Marně.

Vždy se objeví dva nebo tři muži v černém. Muži s pendreky a želízky. Muži ozbrojení pistolí a slzným plynem. Muži, jež jsou plní sebevědomé síly.  Na zádech si nesou žlutý neon: policie.

Zaměstnanci železnice vědí, kdo jsem. Muži v černém také vědí, kdo jsem. Neznají mě jménem. Naznají nic z mého života, ale stačí jim jediný pohled, pohled, kterým mě zrentgenují a hned vědí.

Bezdomovec.

Člověk, který nevlastní přístřeší.

Člověk, který hledá ochranu mezi cizími zdmi, který hledá malou jeskyňku, jež by byla alespoň na chvíli jeho. Člověk, který tu nepracuje, který nikam nejede. Ale nádraží patří zaměstnancům, ne někomu, kdo tu nepracuje. Řekneš jim: „Chci odjet tehdy a tehdy a tam a tam. A oni se rozběhnou, aby tvůj odjezd zařídili. Nezajímá je, kdo jsi a proč chceš odjet.

Ani vy o mně nic nevíte.

Nevíte, odkud jsem přišel a kam jdu. Nevíte, kam patřím, co dělám, na co myslím. Jsem bezejmenný. Jsem muž, malé postavy, černé oči, snědá pleť. Na krku šňůru dřevěných, barevných kuliček. Špinavé kalhoty. Špinavé a mokré boty. Můžete cítit zápach potu z mého těla. Použijete rozum a hned poznáte, že jsem bezdomovec. Člověk na nejnižší příčce sociálního žebříčku.

Níž jsou jenom mrtví.

Krčím se zimou na lavičce v hale a mám jenom jednu jistotu. Po nějakém čase se objeví muži v černém a přes veškerou jejich profesionální snahu zahrát slušnost a zahrát úctu, přes všechno to divadlo, se mi budou vysmívat pendrekem visícím na jejich opasku, budou mě zastrašovat jistotou svojí moci.

„Vaše doklady prosím.“, řekne jeden z nich.

„Vaši jízdenku.“, řekne ten druhý.

Třetí bude mlčet a potulovat se očima po okolí. Rutina. Nuda. Strážník v práci. Nic víc.

A tak, když po půl hodině skutečně přijdou, podávám jim doklady, ještě dříve než o ně stačí požádat.

Ten první se usměje, přečte si je a mlčky pokyne rukou, abych opustil nádraží. Pokývám hlavou, že rozumím. Zvednu se a jdu k východu čekárny. Dolů do haly.

Cesta černých mužů nyní povede k dalším bezdomovcům a pak k rychlíku, který za chvíli přijede. Mezinárodní rychlík Praha – Norimberk. Cestující budou doma říkat, že na nádraží neviděli žádné bezdomovce a budou se cítit bezpeční. Až budou cestující odbaveni, projdou muži znovu čekárnou a halou. Pak zmizí ve strážnici, jako kukačka mizí v hodinách. Já se zase vrátím.

Nádraží není domov. Nádraží je jenom přestupní stanice. Křižovatka.

Je čas vydat se podél kolejí k prázdným vagonům na konci nádraží. Jsou zamčené. Ale ne pro mě. Umím je otevřít. Chvíli koukám z okna vagonu ven. Pozoruji, jestli se neděje něco, co by mohlo narušit mé rozhodnutí se vyspat. Pak zalehnu a spím. Jsou dvě hodiny v noci. Nádražní hodiny odbily dvakrát. Znějí kovově, nekřesťansky, nezúčastněně.

Chladný pach koženky na sedadle, houkání lokomotivy. Tlukot mého srdce. Napjatá kůže na spánkové žíle. Tma co je přítel. Můj neklidný spánek. Nikdy se pořádně nevyspím.

Po půl hodině zarachotily dveře vagónu a znovu se zabouchly. Zrada? Něco mi ušlo? Něco jsem nepostřehl? Policie nebo železničáři? Uklízečka? Nenápadně se nadzdvihnu kvůli rozhledu nad sedadlo.

Do vagónu se vpotácela Karmína. Měla skelný, zamlžený zrak a oči se jí rozjížděly. Pak srovnala zrak a ušklíbla se.

„Čau. Jdu spát.“, řekla vcelku zbytečně a svalila se na sedadlo, které jí bylo nejblíže.

„Aspoň tu nejsem sama.“stačila ještě prohodit, nežli úplně usnula.

Otočil jsem se na druhý bok a snažil jsem se znovu usnout.

Karmína chrněla, jako kočka, co se mazlí. Lokomotiva houkla do noci. Z rozhlasu se ozývaly pokyny pro přesun vagónů.

Karmína je stejná. Je jedna z nás. Zvykli jsme si, že o nás nikdo nestojí. Jsme smířeni s tím, že nebýt strachu z trestu, dávno by nás někteří lidé pozabíjeli, nebo nahnali do plynu. Tak jako se uklízí smetí. Připadáme jim jako ostuda města. Nepatříme do jejich stylu. Karmína patří mezi nás. Je chudák, ale statečně bojuje. Pomáhá si tak, jako to ženské umí. Najde si někoho na pár dnů a je s ním.

Nemám jí co nabídnout. Ale vlezla do mé ložnice. Do mého vagonu. Asi čeká trochu jistoty, trochu tepla. Strkal jsem do Míny, dokud se neprobrala. Udiveně zírala do noci a skoro nevnímala. Dal jsem jí pusu.

„Chci k tobě.“ Zašeptal jsem.

„Nevotravuj. S cikánama nespím.“, řekla naštvaně a začala mávat rukama a kopat nohama.

„Jsem Ital.“, zařval jsem na ní.  Přikrčila se. Znovu jsem jí políbil.

„Tak jo.“, řekla, „když jsi Ital, tak jo.“

 II.

Když jsem se ráno probudil a začal se pakovat, Karmína ještě spala. Chvíli mi v tom ranním šikmém světle připadala docela hezká. Pak jí stále silnější světlo dne, vracelo do reality. Zbídačelá, špinavá, rozcuchaná, plná piercingu. V noci jsem cítil, že má piercing i na místech, kde bych to nečekal.

Rozespalé ráno se křenilo otráveně na chlapy v oranžových železničářských vestách, protože se poflakují podél vagónů a tlučou kladivy do kol a spojů, protože dělají rámus a nectí ticho po umírající noci. Ráno se šklebilo na dělníky, co spojují lokomotivu s vagony, jako se já spojil s Karmínou. Chladně a nezúčastněně. Bylo pod mrakem, a občas upadlo z nebe trochu vody na nástupiště. Pohrdavé ráno plné špíny. Uklízečky sbírající odpadky. Modrooká průvodčí stojí u stánku s kafem a pozoruje mě. Jen tak. Nemá co dělat. Pozoruje mě a ohrnuje nepřátelsky rty. Pochopila, že jdu z míst, kam žádný vlak nepřijel. Otrapa, co jistě spal v odstavených vagonech. Pak v nich nemá být špína a blechy. Průvodčí naštvaně semkla rty a pak se raději ode mě odvrátila. Má svoje starosti. Tohle ať si vyřídí ostraha. Ona čeká na svůj vlak. Jako já čekám na něco a nevím, co to je. Nahmatal jsem v zapínací kapse doklady a peněženku. Dělám to automaticky. Už se mi několikrát stalo, že mě v noci obrali o všechno. Karmína mně nic nevzala. Je to ponižující anabáze, žebrat na úřadech o nové doklady. Nahmatal jsem peněženku. Vím přesně, co v ní mám. Padesát pět korun.  Rozhodl jsem se dát dvacku za sprchu.

Pokladní na wc to ocenila:“To jste dobrej, že se chcete umejt. Copak bude dneska za slávu?“

„Nic nebude. Chci ze sebe vymejt ten podělanej život.“, řekl jsem naštvaně, „Půjdu si hledat práci.“

Pokladní koukla na mě a na dvacku a pak řekla: „Mám dneska chuť udělat dobrej skutek, mladej. Dvacku si zase schovej.“

„Dík.“, zamrkal jsem na bábu, „Díky slečno.“

Zašklebila se jako čert a ukázala mi sprchy, abych jako už neotravoval.

„Zdá se, že mám dneska dobrej den.“, pomyslel jsem si. Trocha toho štěstíčka mi pozvedlo prudce náladu. Ve sprše jsem si začal zpívat. A bába u pokladny se ke mně přidala. Jo, jó, jó, tuhle rundu platímá já. Některá rána jsou fakt docela romantický a sladký. Záchodkem zněl náš ranní zpěv a nádraží bylo najednou přítulné a domácké. Domov dělají lidi, ne zdi.

„Fešák.“, řekla bába a usmála se,“ Řekni jim, že jsi cizinec. Třeba Ital, nebo něco takovýho. Cizince možná spíš vezmou do práce, jak cikána.“

„Já jsem Maďar, paní.“

„No jo. To zní taky dobře. Férenc Vároš.“, smála se bába, „To jo. Řekni jim, že jsi přijel z tý Budapéště a že jsi študovanej.“ Bába otevřela flašku od Coly a napila se. Měla tam červené víno. „Na! Cvakni si na kuráž.“

„Jasně slečno.“, a usmíval jsem se na celé kolo.

„Možná by ses mohl zeptat v uklízecí firmě, co je dole ve vestibulu. Večír mi říkal šéf, že jim nějakej dělňas zkolaboval.“

„Díky. Jste jak moje máma.“

„No to bych to chytla.“, zabručela najednou a začala se usmívat jiným směrem. Kouknu a je mi to jasné. Němci jdou z toho ranního vlaku na wc. Mají tady hodinu čas, tak budou zevlovat a okupovat restauraci. Guten tag. Guten tag. V pět třicet ráno. V Německu nebo v Česku. Záchod. Trocha vody. Kafe. Odměna za úslužnost. Bude na další krabici vína. Babi se usmívá a září.

Jdu do vestibulu. Ve firmě mají zamčeno. V pět třicet ráno, ještě spousta lidí spí doma v peřinkách, nebo teprve postavili vodu na čaj a zívají do umyvadel a šklebí se do zrcadel. Strážníci už zašli do strážnice. Ostraha nádraží pije čaj v bufetu. Vrátil jsem se tedy na lavičky do vestibulu. Když jsem umytej a čistej mám víc odvahy. Tyhle lavičky jsou vlastně tak trochu jako domov. Jako obývací pokoj. Sedáme na ně, a když nás není moc, sedají si i mezi nás jiní lidé. Jako na pikniku. Jsme mezi lidmi a oni s námi. V tu chvíli zapadáme do světa nádraží, patříme mezi občany, jsme jedni z cestujících, co mají své plány a své cíle. Ale jenom když je nás tu málo. Jakmile se tu sejde celá parta a zabereme celou lavičku, pak jsme rázem vetřelci. Ostuda města. Občas nás tu ostraha nechá, v čase mezi rychlíky. Kašlou na české cestující, kašlou na práci. Před příjezdem rychlíku nás však vždy vyženou z laviček a z nádraží. Chodí sem cizinci.

My, bezdomovci, jsme hloupí a neorganizovaní. Kdybychom se střídali, kdybychom si udělali rozvrh obsazení lavičky, tak budeme nenápadní, nebudeme vadit.  Jenže to je právě to. My nejsme zvyklí se organizovat. My se ani nechceme organizovat. Žijeme neorganizovaně, svobodně. Nemáme pracovní dobu, nemáme spěch, nic nás nikam nežene. Máme úplně jiný rytmus života. Nemáme povinnosti. Žijeme ze dne na den. Nemáme majetek. No to vlastně není pravda. Každý máme spacák, batoh s osobními věcmi, někdo i mobil. O naše věci se bojíme možná víc, jak ti, co mají majetek. Jsou to věci nutné k přežití. Jsme jako zvěř, co má v džungli svoje nory, svoje místa k lovení. Běda, kdyby se tam objevilo cizí zvíře, nastane boj. Naše věci si krademe mezi sebou navzájem. Jsme zvěř v džungli. Ale to je v džungli normální.

Jednou v dětském domově byla přednáška pro vychovatelky. Seděl jsem za trest ve vedlejší místnosti a neměl jsem volno. Vychovatelka na mne zapomněla, a tak jsem slyšel přednášku o Romech. Tedy o cikánech. Zajímalo mne, co se o nás učí, a tak jsem poslouchal. Pamatuji si jenom kousek a ten se mi líbil: „Romové myslí jinak než Češi. Jejich přístup k vlastnictví je jiný. Nerozlišují příliš: to je moje, a to je vaše. To, co se jim připlete do cesty, si vezmou, pokud to potřebují. Stejně jako gepard si uloví to, co se mu připlete do cesty. Pokud nemá gepard hlad, neloví. Rom nemá potřebu chodit do práce, vyrábět něco do zásoby. Když má hlad, jde lovit, když ho nemá, odpočívá.“

Myslím, že na tom není nic špatného, co ten chlápek vysvětloval. Vždyť je to tak všude v přírodě. Ze školy si pamatuji, že to tak měli i bílí lidé. Kdysi dávno. Vyráběli jenom to, co potřebovali a zároveň si své výrobky mezi sebou vyměňovali. Nebyly potřeba peníze. Teprve, když začali vyrábět na sklad, začali být potřeba peníze, bylo potřeba továren, byly potřeba dělníci, byl potřeba rozvrh hodin. Ten chlápek popisoval naši džungli zcela správně. Snažím se pochopit, proč to bílí považují za špatné. Snažím se chápat to, jak moc lpí na svých věcech, na svých hranicích, na svých pozemcích. Ale, když si vzpomenu na svůj spacák a batoh chytře schovaný v igelitovém pytli v díře mezi starými pražci, také mám o něj také strach. Bylo by hnusný nemít spacák a třást se v noci zimou. Jenom doufám, že Karmína spala a nedívala se, kam jdu spacák schovat. Takže trochu to chápu, ale ne zas tak moc. Možná je problém v množství těch starostí. Při nejhorším dostanu nový spacák v Charitě.

Přišla Karmína. Rozespalá, rozcuchaná.

„Čau.“, řekla po domácku a posadila se vedle mě. Expresní. Přijala mě za svého. Dneska jsem její chlap. Položila si hlavu na mé rameno. Jenže nesnesitelně páchla. Musím ukázat, kdo je tady pán. Vytáhl jsem dvacku, co jsem ušetřil. Lačně se na ní zadívala.

„Mám hlad.“, řekla.

„Nejdřív jdi za bábou a umej se. Pak půjdeme na jídlo.“

Udiveně se mi dívala do očí. Byl v nich smutek a údiv. Nevím, co v mých očích hledala, ale pak se usmála: „Tak jo, ty Itale.“ Já myslím, že každý ženský, i takhle otrlé jako je Karmína, vadí špína. Jsou rádi, když mohou vonět. Jenže, když se vykoupou bezdomovci jako jsme my, a hodí na sebe zase to špinavý oblečení, moc velký rozdíl to není. Jsme pak čistí spíše uvnitř sebe nežli zvenku.

Ostraha zírala jako, když je zaskočil nepřítel. Stáli jsme s Mínou u pultu a objednávali polévku s rohlíkem a jednu Colu. Na víc jsem neměl peníze. Ostraha nás pozorovala, připravená vystřelit, jak jsem to viděl v jednom filmu v kině. Pozdravil jsem je. Na chvíli ztuhly jako kus ledu, ale pak roztály.

Jeden z nich se zasmál: “Čeká tě překvapení.“

Kývl jsem hlavou, jako že slyším.

Ten druhý z ostrahy se rozesmál: „No jo. To máš pravdu Edy. Překvapení.“

„Co se bude dít?“, zeptal jsem se.

Dělali tajnosti: „To uvidíš. Budeš mít úplně jinak zařízenej bejvák.“

Pak dopily kafe a zvedli se. Přijíždí rychlík. Chvíli nás pozorovali, jestli nás mají vyhodit, ale usoudili, že by to neprošlo, když jsme zaplatili, tak se odvalili na perón. Němci mají přestávku v jízdě a je třeba zajistit jejich ochranu.

„Jdeme se zeptat na práci.“, řekl jsem Míně. Váhala.

„O co jako jde?“, zeptala se.

„Ta firma dole v hale. Bába říkala, že potřebujou dneska lidi…“

„Úklid?“, řekla Karmína otráveně, “To mne nebaví. Jsem celá rozlámaná. Nezvládnu to.“

„ Nemám už peníze.“, řekl jsem.

„Tak jo. Něco vydělej, drahoušku.“, řekla Karmína.

Zasmál jsem se: „To jako, že jsem tvůj starej a mám tě živit?“

„Jasně. Já ti za to dám zase něco jinýho. Starám se ti o domácnost.“, řekla Karmína.

Nebyl jsem naštvanej. Vlastně se mi to líbilo. Usmál jsem se na ní.

„Jsi potvora. Ale v Itálii je to normální.“

Pak jsme se oba začali smát. Lidi v bufetu se po nás otočili. Fakt pěkný a romantický ráno.

III.

V agentuře ve vestibulu se už svítilo.

„Chtěl bych práci. Nějakou brigádu.“, řekl jsem chlápkovi, co seděl za stolem.

„Jo. Tebe znám.“, řekl chlápek.

„Byl bych rád za nějakou práci. Třeba jenom na dnešek.“

Něco by tu bylo. Potřebuji dneska víc chlapů. Budeme vyklízet.“, řekl a pak mu něco došlo a zasmál se, “No, je to vlastně dobrej fór. Budeš stěhovat svůj obývák. To musím fakt vyfotit.“

„Co je to za blbost?“, pomyslel jsem si. Cítil jsem nějakou levotu.

„Zaplatím ti hned, jak doděláš práci. Padesát na hodinu.“, řekl úlisně chlápek

„Tak jo.“, kývl jsem

„Takže mi dej občanku. Zapíšu si tvoje data kvůli účtárně. Jo a čistýho je to čtyřicet tři. Aby bylo jasno. Padesát je to hrubého. To znamená pět hodin, dvěstě patnáct korun na ruku. Aby bylo jasno.“

“Je to jasný, šéfe.“, řekl jsem

IV.

Nahoře ve vestibulu, v mé čekárně, se dělo něco, co jsem nejdřív nechápal. Dva chlápci v montérkách z té firmy odřezávali rozbruskou zrezavělý matky u laviček. Všude jiskry z ocele a ten divnej smrad spáleného železa.

„Jo. Jo, mladej. Stěhuješ se. Popadni ty lavičky a budeš je nosit za nádraží do kontejneru. Ještě s tímhle parťákem.“, přikázal šéf.

Otočil jsem se. Za mnou stál Pedro. Taky otrávený povinnostmi. Prostě nesnášíme, když něco musíme. Oba máme tuhle averzi z dětského domova. Celý život žijeme v kasárnách. Rozkazy nám jdou na nervy. Jenže peníze, jsou k životu nutný.

Tak tohle je fakt síla. Stěhujeme naše lavičky do šrotu. Náš obývák. Na tohle si nás najali. Policajti to věděli už ráno a měli z toho bžundu. Dostáváme peníze za to, že si boříme vlastní byt.

„Budou tady nový lavičky?“, zeptal jsem se šéfa.

„To tak. Ani náhodou. Dávají je pryč, abyste se už tady neflákali. Abyste tu už nesmrděli.“, odpověděl za šéfa jeden dělník.

Pedro se nahrbil a pak vyrostl. V očích měl blesky.

„Kdo u tebe smrdí?“, sykl Pedro na dělníka.

Dělník pustil rozbrusku naplno a nastavil jí před sebe jako štít.

„Přestaňte se vykecávat!“, zařval šéf, “za to vás neplatím. Popadněte lavičku a makejte.“

Kouli jsme s Pedrem na sebe.

A v očích jsme měli ten svrab a neštovice blbýho světa. Paradox mezi bídou a mezi povely otrokářů s bičem. V očích jsme měli oba krabici s vínem, kterou si dáme, až dostaneme peníze a v očích jsme měli oba Karmínu, která je naše kámoška a milenka.

Pedro se ušklíbl a kývl na mě. Pohrdal dělníky, co se nechali zotročit na tři sta dnů v roce. Vzali jsme lavičku a pomalu jsme jí odnášeli z našeho obýváku. Když dopadla do kontejneru, křuplo to a zavrzalo to jako úder tanku, co najel na barikádu.

Odnesli jsme ještě jednu a pak si dali cigáro. Padesát na hodinu je i s časem na kouř. Pak je to spravedlivě čtyřicet tři. Nikotin a ta slast, že jsme si sami dopřáli svobodu, že my dva nejsme otroci, že život půjde dál i bez laviček, to v nás vytvořilo slastnou náladu a povznesení. Pedro mi dal potáhnou jointa a mě se uvolnili všechny svaly a všechno to neskutečný napětí z dnešního rána, kdy se stalo tolik věcí, které se normálně nestávají. Sprcha, Karmína, Pedro, lavičky.

„Stojíme tu jako blbci“, řekl Pedro a ukázal na lavičku v kontejneru.

Pochopil jsem a vlezl do kontejneru a pak jsme lavičku vytáhli před nádraží, pod přístřešek, a sedli si.

Pedro mi dal ještě potáhnout a mě bylo najednou do smíchu. Přihnal se šéf a začal něco křičet, že to si může ty lavičky odnosit sám a my se s Pedrem rozchechtali jako blbci a volali: „Jasně šéfe. My už svojí lavičku máme. Jestli chceš s námi posedět, tak si přines taky jednu.“

A šéf soptil a křičel a nám to bylo jedno. A pak jsme se ještě rozchechtali, když jsme viděli ty dva dělníky, jak se tahají s lavičkami. Naštvaný otroci. Podělaný ze šéfa. Až jsme se zajíkali. Bylo nám jak svodným ptákům, co sedí na zábradlí a můžou kdykoliv odlétnout. Tohle asi bylo to nejšťastnější, co jsem dnes ráno zažil. Ani sprcha to nebyla. Ani Karmína. Ale tahle svoboda. A pak ještě možná to, jak jsme si spolu se slečnou recepční ze záchodů zazpívali ve sprše.

Za pár minut přišli černí mužíci s pendrekama a my se hold museli zdekovat od nádraží dál.

Najdeme si jiný obývák. Jestli totiž Bůh opravdu je, tak je, podle mého názoru, naprosto svobodný a vane si kam chce.

Jdu jen tak ulicí. Za nádražím jsou kluci jako já, ale se psi. Popíjí z pet lahve.

Možná, že bych měl také rád svého psa, ale psi z komunity kluků na ulici nemám rád. Asi jim smrdím jinak než jejich páníčkové. Vrčí na mě dost výhružně. Je docela možný, že nemají rádi cikány. Kdo je má dneska rád? Máme jinou kulturu, a to je štve. Podle mě žijeme normálně a oni ne. Bílí totiž pořád mají nějaké úkoly, nemají na nic čas, za něčím se honí.  Ale já se jich ptám: „A kdy budete žít?“ Bílí gadžové nerozumí, na co se jich ptám. Tvrdí, že když pracují, tak žijí, když nakupují tak žijí, když čumí na televizi tak žijí. A tomu zase nerozumím já. Podle mě je život, když zpívají ptáci a já je pozoruji s hlavou položenou na trávě. Podle mě žiji, když se se sejdeme, my cikáni a kecáme a máme se rádi. Možná že i psi bílých cítí moji svobodu a to jim vadí.

Asi je to divný konec vyprávění. Ale ne pro mě. Už mě to nebaví dál něco vysvětlovat. Svítí sluníčko a u podchodu nikdo není. Ani kluci s jejich psi. Ani Karmína. A nejsem tam už ani já. Mám kam jít. U rybníka za městem je krásně a já miluji klidnou, stojatou vodu.

Když pro nás cikány, přestane být něco důležité, tak na to s konečnou platností už dál nemyslíme. Prostě to vytěsníme z hlavy.

Udělejte to i vy. Už na mě nemyslete. Čau.