Ztichlé barvy čekají na tmu. Jemný zlatavý filtr. Ptáci už nelétají. Jen ježek je neposeda. Barvy ticha se hrouží do tajemství noci. Pohltí je všechny, až na odstíny šedi a černé. Violoncello přítomnosti zamyká minulost dne a tichá viola odemyká noc.

Co moje Já? Tělo a duše? Mysl a srdce? Kráčí po hraně času. Ale zdá se, že nic dál nečekají. Vesmír se válí v chuchvalcích mlhovin. Hraje si na velkého. Ale já vím, že není tak skutečný, jak jsem si myslel. Ani On si není tolik jistý, jak se někdy zdá. Není tak všemocný?

Existuje něco mnohem skutečnějšího, mnohem a mnohem silnějšího. Připadám si jako embryo, jako počátek, jako prvotní bod zrození. Stačí pohnout prstíkem a vše se promění. Vše se rázem pohne až do nekonečna. Možná počátek všeho.

…

Plavba mořem tmy na vlnách světélek s větrem měsíčního svitu vzdouvající plachty. Lze se mu jen poddat, nechat ho vanout klam chce. Tajemství časoprostoru spočívá v neodporování. Nechat se unášet. Neprotestovat. Důvěřovat. Vesmír se promění v jsoucno bytí. Neviditelné a vše prostupující. Připlouvám ke všemu a ke všem. Stávám se součástí všeho.

….

A pak se rozední. Moře je živeno barvami a vůní všech myslí. Vzdouvá se. Vlní. Každý nový vhled, každá nová loď, každé plachtoví vzedmuté i zplihlé. Každý námořník. Každý důstojník i každý plavčík. Každý, když pohne svou myslí či zacítí svým srdcem. Každý přidává sílu větru a víří svojí barvou do barev moře. Jako malíř štětcem na paletě. Každý smích rozradostní delfíny k akrobacii. A obrovská hejna rybek tančí, jako když špačci letí nebem. Jsou to jen mé představy? Jen popis neexistujícího? A přece prostupují vším a všude i veškerou úžasnou nicotou. Hmota je jen oblek bytí. Šaty jen symbol existence. Bytí je vesmír všeho, bytí je společným tancem.

I. část

…

Zvedl jsem se z břehu řeky. Plynula. Hladila břehy. Vypnul jsem své sny. Stále mi něco chybí. Něco, co se děje v skrytu, mimo moje smysly, mimo moje vědomí?

1.

Promítačka osvětlila promítací plátno obrazem vesmírné mlhoviny. Obraz se dal do pohybu a skrze červenomodrou mlhovinu se objevila země, která se rychle přibližovala. Světadíly se zvětšovaly a obraz se změnil v rychle se přibližující město a zastavil se u malého kostelíka. Ve filmu vidíme pastora, jak ztěžka odemyká těžké dveře do kostela, jak prochází temným prostorem a rozsvěcí v zadní části kostela. Pak se obraz změní a kostel je plný lidí. Stojí a zpívají. Obraz zpívajících lidí se prolíná s obrazem hrajících si koťátek a psa který radostně běhá po louce a pak s dálnicí plnou aut. Střih na startující raketu. Zní tichá hudba a do obrazu se postupně prolíná znovu se vzdalující země. Objevuje se vesmírná mlhovina. Hudba sílí až do mohutného varhanního koncertu. Je hudbě z kultovního filmu. Pak promítačka zhasne.

Profesor Vrána ovladačem vytahuje elektronické rolety na oknech. Do auly plné studentů proniká světlo a u oken se třpytí poletující částečky prachu.

Profesor se uměje a podívá se po studentech: “Čas na rozbor a diskuzi… Co vám ta změť obrazů říkala?“

Studenti se nejistě dívají. Nikdo se neodvažuje mluvit. Zvedne se až Robert: „Já myslím, že jde o propojenost.“

Profesor spokojeně kývne: „Co myslíte slovem propojenost?“

„Snad, že všechno se vším souvisí?“

Jiný student se odváží: „Mě napadlo hledání souvislostí. Možná má hledat odkud jsme přišli, náš původ?“

Profesor znovu kývl: „Ano zdá se mi, že přemýšlíte správným směrem. Tímto krátkým skečem jsem ukončil semestr na téma vývoj psychologie člověka. Námět pro semestrální práci by se mohl týkat právě souvislostí, propojeností ve vývoji člověka a jeho přístupu k životu. Nejde o to zpracovat celou historii psychiky člověka, ale vyberte si něco, co vám připadá důležité. Nějaký zlom nebo co ovlivňuje naše vědomí dnes.

2.

 Robert nešel k řece, ale zabloudil do jiné čtvrti města. Přemýšlel o tom, jak napíše semestrální práci. Chce to něco jednoduchého.

Člověk hledá cestu, jak přežít a zároveň hledá smysl svého počínání v krátkém čase, který smí žít.

Začalo drobně sněžit. Pak Roberta něco překvapilo. Kostelík v parku! To je přece kostelík z filmu, co viděl v aule. Zpozorněl. Ke kostelíku přicházel postarší muž a odemykal těžké dveře. Stejná scéna jako ve filmu při přednášce, a dokonce stejný muž. Pastor.

Robert vešel do kostela a sedl si vzadu do lavice. V zadní části kostela se rozsvítilo. Muž si oblékal černou kazajku s bílou vázankou. V kostele se postupně rozsvítilo světlo a začali přicházet lidé a sedat si porůznu do lavic. Nebylo jich moc. Rozezněly se varhany.

Varhany hrály hudbu z filmu.

3.

Pastor dokončil kázání: „V některých obdobích lidé opustili Boha, protože si mysleli, že Bůh opustil je. Když však v hloubi srdce zažili, že jsou opuštění, kajícně žadonili o Boží lásku. A Bůh si velmi cenil změny stavu jejich srdce. Neboť jediné, co mu činí radost, je naše láska k němu.“ pastor se posadil.

„Amen“, řekli lidé a začali zpívat píseň. Zněla jako vítr na horách. Klouzala po svazích hlasivek a odrážela se od stěn kostelíka.

Roberta napadl text do seminární práce: “Kdo někdy nezpíval nábožné písně s druhými, kdo nevdechoval vůni jednoty slov a tónů a kdo nezažil omamnou ozvěnu společného zpěvu, ten nemůže pochopit psychologii sounáležitosti s vesmírem.“

Po bohoslužbě se lidé zachumlali do šál a čepic a vyšly z modlitebny. Jejich dech vytvářel prázdné obláčky. Podávali si ruce, ale více už mysleli na teplou polévku. Těžké boty podupávaly do nového sněhu.

Roberta napadlo: “Je krásné se sejít. Je krásné se rozejít. Nelze být pořád spolu a nelze žít stále osamoceně. Život je krásný v jeho pestrosti.“

4.

Robert se nechal pozvat pastorem na polévku. Pastor. postarší muž, se jmenoval Josef. Měl manželku a dvě děti.

Po prvních lžicích polévky řekl: „Uctíváme toho, koho jsme nespatřili, ale žije v nás. Chodíme s Bohem, aniž se ho dotýkáme. Nevidíme jeho oči a nemůžeme číst v jeho mysli. Přesto jej milujeme a on miluje nás.“ Slova padala do uší mladíka Roberta a rostla tam. Muž zářil jako starověký Lot.

Robert byl z něho fascinován. Ještě nevzal do úst. Ještě neválel po jazyku. Jen kouř polévky jej omamoval, jako kadidlo v chrámu.

Starý muž pronesl: „Boží zjevení je, jako když naše hory ozáří slunce. Jako když poprvé políbíš dívku.“

Žena u stolu se usmála a děti zbystřily sluch.

Robert pokýval hlavou.

„Bůh je světlo i tma. Hvězdy i prázdný prostor. Je všechno ve všem. Je vším, a přitom není součástí všeho. Je jako první polibek i poslední vydechnutí. Zrození dítěte i smrtelná křeč. Bůh pro někoho je a pro někoho není. Co je u lidí nemožné, je u Boha možné. Lidská mysl zrodí zrůdné věci a Bůh, jako by při nich nebyl. Tím se nenech zmást. Lidské srdce může milovat až za hrob a Bůh u toho také nemusí být. A malé dítě si hraje s koťátkem a Bůh u toho může být. Po louce bude běhat pes za svým Pánem a Bůh bude s nimi. (Robert si znovu vzpomenul na film v aule) Bůh je tam, kde chce být a není tam, kde být nechce. Takový je Bůh. Někomu je dáno, že u něj Bůh stojí stráž. Někoho Bůh nikdy nepotkal.“

Robert promluvil: „Komu je dáno a komu ne?“

Starý muž zamyšleně jedl polévku. Bylo ticho. Plamen svíčky se komíhal a v kamnech v pokoji praskalo dříví.

„Každému, kdo chce přijít, je dána voda života. Každý může pít. Ne každý je však uzdraven.“

„Stačí chtít?“, zeptal se Robert.

„Nevím. Někdy se zdá, že to stačí. Bůh sám dokonává dílo. Jindy lezeš na vysokou horu a nemůžeš jí zdolat. Nikdo neví, co stačí a co ne. Musíš sám zkoušet, co asi žádá právě od tebe. Kdo neprosí, nic nedostává. Proste a bude vám dáno. Plačte a budete utěšeni. Kvílejte a Bůh vás posílí.“

Děti začaly zlobit. Přísný pohled je uzemnil do podoby strnulých soch. Host do domu je přece Bůh do domu. Nic není vážnějšího. Nic není důležitějšího. Nic není hodno větším pozornosti.

„Polévka je vynikající. “řekl Robert a žena byla potěšena.

Starý muž byl zklamán z toho, že se narušila kultovní atmosféra.

Zmlknul. Zhasl svíci a rozsvítil elektrické světlo. Oheň v kamnech dohoříval.

Děti se nenápadně odplížily do pokoje. Chtěly a musely si hrát. Bůh je pro ně štěstí v dětských snech.

Robert poděkoval a rozloučil se.

„Rádi vás znovu uvidíme.“, řekla žena a starý muž přikývl.

„Díky.“, odvětil uctivě Robert. Nasadil si sluchátka přehrávače hudby do uší a šinul se ulicí. Cítil teplo kamen v mrazivé noci. Myslel na orla, jak krouží na nebi. Myslel na Boha. Nového Boha. Pochopil, že existuje cesta. Cesta pryč ze světa. V labyrintu světa jsou tajné dveře jinam. Ani filozofové jí nenašly, a přitom je stačí dveře jen otevřít. Chór zpíval ve sluchátkách chválu životu. Ódu na radost.

…

Řeka. Pomalý proud. Klidné zázemí na břehu skrytém křovím. Otázky bez odpovědí. Kdo je Bůh a kde je? Je až za vesmírem? Je to jen energie? Je všude a ve všem? Proč Bůh nemluví? Robert strčil hlavu do dlaní a snažil se znovu napojit na vesmír, vybavit si vidinu plnou barev. Nic. Prázdno. Minule vidiny přišly samy od sebe. Dnes mlčí.

5.

Na diskotéce byl hluk, nedýchatelno a přeplněno. Studenti se potřebují uvolnit z napětí učiva, zkoušek, semestrálních prací a tak šíleli do rytmu.

„Vole, myslíš, že po mě jede?“, zeptal se Robert

„Jasně. Ta tě žere.“, odpověděli vesele kluci z jeho party.

„Fakt?“

„Musíš o ni bojovat. Když se pokusíš, máš ji dneska na háku.“

Robert se zatvářil nejistě. Na setinku vteřiny zachytil její pohled. Hned uhnula. Rázem měl jistotu. Šel k ní a usmál se na ní. Tiskly se k sobě. Hrála pomalá hudba a on cítil vůni jejích vlasů. Zaklonila hlavu. Díval se jí do očí a pak jí začal líbat. Byla z jiné fakulty ale ze stejné koleje.

6.

Robert vzal Alenu k sobě na pokoj.

„Aleno, víš, že na počátku byly dva nazí lidé? Adam a Eva?“

„Jóó? A co asi spolu dělali?“

„No jasně, že to samý, co my. Ale je v tom rozdíl.“

„Jóo? Prosím tě?! A jakej?“

„Fyzicky v tom rozdíl není. Ale duchovní ano.“

„Hmm. To jako myslíš, že se před tím pomodlili?“

„Neblbni. Já to myslím jinak.“

Sedla si a zapálila si cigaretu: „Tak jóó. Tak povídej, co o tom víš.“

„Bůh je světlo a taky je zároveň tma. Hvězdy i prázdný prostor. Je všechno ve všem a přitom není.“

„Ty si fakt dobrej. Úplná poezie…Ještě něco řekni.“

„Bůh pro někoho je a pro někoho není.“

„No jóó. Tak promiň. Nemusíš se hned naštvat. Já prostě nic nevím. Naše sousedka minulý týden zemřela. Měla rakovinu a její tři děti teď nemají mámu. Takže asi Bůh není, nebo snad je?“

„Pro někoho je a pro někoho není. Musíš ho nejdřív chtít znát. Pak už to je jednoduchý.“

Dlouze natáhla z cigarety a pomalu vypouštěla kouř. Získávala čas.

„Tak jóó. Řeknu ti, co si myslím. Já ho hledat nechci!“

„Myslel jsem si to. Nemáš proto předpoklady.“

„Co si o sobě myslíš! Já nemusím chtít. Proto ještě nejsem hloupá. Prostě těm báchorkám nevěřím.“

„Jenže, to pak na počátku mohly být jen dvě opice, a ne dva lidi.“

„Fakt?“, zadívala se na něj svůdně.

Robert se zasmál.

7.

Robert jednou za měsíc přijížděl navštívit mámu a nechal si u ní vyprat co potřeboval.

„Uvařila jsem ti guláš… S noky.“, stará žena unaveně usedla za stůl: „Dlouho ses neukázal.“

Robert se zaposlouchal do tikotu hodin. Staré pendlovky připomínaly vteřiny dětství.

„Mami, věříš v Boha?“

„Nikdy jsem nevěřila. …. Nejsem si takovými věcmi jistá. Možná je všechno jinak.“

Pendlovky spustily svůj rituál. Bylo dvanáct.

„Pokolikáté za život už je poledne?“, vzdychla.

„A život má smysl?“, zeptal se Robert.

„Vedeš divný řeči… Ale já vlastně taky… Nejsem už zvyklá na lidi, co jste odešli z domova.“

„Ten guláš byl jako za mlada. Super!“

Pendlovky odtikávaly ticho.

„Máš nějakou holku?“

„Jo“

„Máš jí rád?“

„Asi ne.“

„Moc toho nenamluvíš.“

„Nechce se mi. Nemůžu. Mám v hlavě divný otázky.“

„Chodíš do kostela?“

„Byl jsem párkrát… Spíš chodím k jednomu pánovi z kostela. Čte mi z knihy a pak se baví o tom, co tam četli.“

„Chybí ti táta?“, zeptala se máma, „Tvůj táta chtěl být knězem. Asi máš jeho geny.“

„On přece stavěl domy.“

„Později byl stavař až když měl konflikt s pastorem.“, žena pokývala hlavou: „Kdyby mu víra zůstala, tak si nenašel jinou ženskou. Zůstal by s námi a možná by ani neumřel.“

„Jednou prý uslyšíme mluvit Boha.“, Robert nadšeně vyprávěl, co je v Knize napsáno: „A lidi se budou řídit jenom tím, co je správný.“

„Když jí nemáš rád, tak si dávej pozor, ať se nemusíš ženit.“, řekla máma a nevšímala si jeho řečí o víře.

Robert zmlknul. Nechtěl mluvit ani o tátovi ani o holkách.

Pendlovky párkrát zavrzaly.

„Tak já už zase půjdu.“

8.

Proplížil se do koleje. Zaklepal na Alenu. Otevřela zabalená do velkého ručníku. Otevřela jen na škvíru.

Provinile se usmála: „Nezlob se. Není mi dobře. Nepozvu tě dál.“ Poslala mu pusu přes prst ruky a zavřela.

Robertovi se zdálo, že za dveřmi slyší mužský hlas.

Bylo mu to jedno. Rozhodl se. Najde cestu jinam.

…

V duchu slyšel smích Aleny. A taky kluky na diskotéce. Uvolněné, bez zábran, veselé. Bez hranic. Alena už patří jinému. Držela se s jedním klukem za ruku.

Když začal vyprávět kamarádům o Bohu a o svých vidinách, mávli jen rukou: „Nezajímavý.“

…

Zvonily zvony. Óda na radost rozezněla chór hlasů. Píseň, co osvobozuje srdce od strastí. Letěla jako, když startují labutě.

Kráčel starou ulicí a všímal si fasád. Každý dům měl jiný kabát. Každý dům skrýval lidské příběhy. S vírou nebo bez víry, se lidé plahočí blátem života. Skrytí za okny domů, pláčou do peřin. Ulice potemněla. Lampy zabojovaly s tmou. Bylo jedno, jaké je století.

Bál se bezbřehého vesmíru, který spatřil ve vidinách u řeky. Mrazilo ho v zádech. I když se rozhodl, najednou si nebyl jistý. Propojenost člověka s minulostí, propojenost s lidmi a s vesmírem, propojenost lidí s náboženstvím. Někde je chyba. Všechny ty sny, všechny náhody, co asi náhody nejsou. Semestrální práce nebude vůbec jednoduchá.

Otočil se a šel k řece na své oblíbené a skryté místo.

P.

A na osamělém místě u řeky se to stalo. Po vodě řeky přicházel člověk.

Robert zkameněl. Nedýchal.

Muž si sedl vedle Roberta a mlčel.

„Umíte chodit po vodě?!“, vydechl Robert obdivně.

„I ty to umíš.“

Robert zakroutil hlavou a nevěřícně hleděl na podivného muže. Tajně se štípal do ruky.

„Nemáš vidiny Roberte. Existuji a mluvím s tebou.“

„Ale přišel jste po vodě. To dokázal jenom ….“

Muž se dlouze zadíval Robertovi do očí a pak přikázal: „Vstaň a choď.“

Robert nevěřícně vstal a pak položil pravou nohu na vodu. Chladila, jako led. Postavil se na vodu a užasle zíral na své boty. Neponořily se. Po třech krocích od břehu se ale tázavě otočil a náhle sklouzl do vody.

Muž zmizel. Robert se ponořil a zakuckal se. Začal plavat. Oblečení nasáklo vodou a ztěžklo. Celý mokrý a špinavý se dosoukal na břeh. Začal kýchat. Svlékl se a rozvěsil svršky po křovinách a skále za křovím. Přemýšlel. Byla to jen halucinace? Slunce sušilo šaty i jeho tělo. Hladilo jej teplem. Asi to byla jen vidina. Jsem normální? Nebo totálně vyčerpaný?

Když se otočil, seděl tam muž znovu.

„Málo víry.“, řekl muž a pousmál se.

Robert zakoktal: „Jak jí mohu mít víc?“

„Víra je dar.“

„Nezasloužil jsem si víc?“

„Zasloužil? Tak to není. Někdo dostává velké dary a někdo malé.“

„Proč mě posíláte na vodu, když víte, že mám málo víry?!“

„Zkoušel jsem to.“

„Bůh prý nikoho nezkouší, ale vy mě zkoušíte.“

„Nejsem Bůh.“

„Kdo tedy jste?“

„Jsem ten, kdo zkouší, jestli máš dost víry.“

„Jak mohu dostat více víry?“

„Pros a bude ti dáno.“

„Návod najdu v Bibli, v kostele?“, zeptal se Robert.

„Ano i ne.“

„Jak to?! Ano i ne?“

„Jsou i jiné návody. Lidé přicházejí z různých stran a směrů. Čekej. Hledej. Přej si.“

Robert zavřel oči a prosil v duchu o rozum. Pak je otevřel. Čekal, že tam muž již nebude.

Muž seděl, tam kde před tím a zamyšleně pronesl: “Dříve to nebyl takový problém, jako dnes. Naše návštěvy nebyly překvapením.“

Robert se zeptal: „Dříve?“

„Moc otázek. Rozum na odpovědi nestačí.“, odpověděl muž.

Voda v řece byla náhle průzračná a plná ryb. Honili se jako veselé děti. Na druhé straně řeky se objevila krásná žena. Zamávala na ně. Ženě svítily zlaté vlasy, jako svítí sluneční paprsky skrze listí stromu.

„Ta žena naproti se jmenuje Terezka.“, řekl muž.

„Jak se jmenuješ ty?“, zeptal se Robert.

„Já mám jméno Thomas.“

Robert kývl a obdivně pozoroval ženu.

„Půjdeme za ní? Zve nás na návštěvu.“, řekl muž s orlím zrakem.

Šli oba po vodě. Voda Robertovi občas cákla do bot. Nemyslel však na vodu ani na ryby v ní. Myslel na Terezku. Byla krásná, tak jak si představoval, krásu žen. Šel po vodě, jako chodil Ježíš! Nebo to umí víc lidí? Zamilovaně zíral na Terezku. Úplně jej okouzlila… Jenže v tu chvíli se propadl do vody až po kolena. Hrklo v něm strachy, že k Terezce už nedojde, že mu oba zmizí. Thomas mu však s úsměvem podal ruku a vytáhl ho z vody.

„Když nevíš, co činíš, jde ti to mnohem lépe.“, usmál se Terezka.

10.

U Terezky. Malý domek, porostlý růžovým keřem. Kolem mnoho květin. Loubí s bílou lavičkou.

„Přinesu čaj.“, řekla s milým úsměvem Terezka.

Robert využil příležitosti a zeptal se polohlasem:“ Jste přátelé?“

„Ano. Všichni.“

„Myslím to jinak…Jestli…?“

„Ne. Nejsme manželé.“

„Můžete mít děti?“

„Ne. Nemáme děti.“

„Jak jste vznikly?“

„Ty jsi přišel k nám a nevíš to?! Opravdu ti budu říkat ‚ Ten, který nic neví a proto neví, co činí‘.“

Robert byl zaražený.

Terezka přinesla čaj. Voněl jako louka v létě.

„Proč jste tedy muž a žena?“, zeptal se po chvilce úsměvů, které vrhal na Terezu.

Terezka se podívala tázavě na Thomase. Kývnul.

Terezka vzala Roberta za ruku a pohladila jí. „Jsme takoví kvůli tobě.“

„Kvůli mně?“

„Jsme úplně jiní. Ale to bys nás neviděl.“

Robert si vzpomněl na pastora. Četl z Bible, že apoštol Pavel byl ve třetím nebi.

„Jsem ve třetím nebi?“

Thomas se zarazil a přemýšlel a pak se zeptal:

„Promiň. Nevím, co je třetí nebe.“

„V Bibli je napsáno, že apoštol Pavel byl ve třetím nebi, a přitom byl na zemi.“

„Aha… lidské úvahy… Nevím, jak ta nebe Pavel počítal. Lidé své zážitky popisují různými slovy… Takže moje odpověď zní: nejsi ve třetím nebi a nejsi ani v nebi.“

„Kde jsem?“

„Jsi na druhé straně řeky.“

…

Vše zmizelo a Robert byl tam, kde seděl od začátku. Třásl se zimou. Před chvílí spadl do vody. Oblečení schlo pomalu. Začal se pomalu, ale zmateně oblékat.

11.

Rozhrnulo se křoví a v něm stála holka. Byla překvapená. Očividně nebyla ráda, že tu není sama. Napětí. Udivení ze skoro nahého mladíka. Nevypadal špatně.

„Chodím jsem často. Mám tu své místo.“, řekl Robert omluvně.

„Já tu také nejsem poprvé.“, odsekla dívka.

Robert se začal oblékat.

„Spadl jsi do vody?“, zeptala se.

„Možná. Nevím.“

Ušklíbla se a zakroutila hlavou. On neví?

„Proč sem chodíš?“, zeptala se dívka.

„Proč ty?“

„Já se ptala první.“

„No a?“

„Není s tebou žádná řeč.“, naštvala se a začala koukat jinam.

Robert se rozhodl udobřit: „Jsem rád, když je tu jenom řeka a já.“

„Myslela jsem, že kluci chodí spíše na pivo s kamarády. Nehledají samotu.“

„Potřebuji být sám. Proč sem chodíš ty?“

„Sním tady. Jinde mně všechno ruší. Jsem také ráda sama.“

„Sníš? Jaké máš sny? Něco si představuješ?“ Robert začal být zvědavý.

„Ne to, co si myslíš.“

„Co si myslím?“

„No kluci a tak.“

„To jsem si nemyslel.“

„Aha…  Já si spíš představuji jiný světy.“

„Jiný světy? Jak to tam vypadá?“

„Tak, jak si to vymyslím.“, řekla dívka vyhýbavě.

„Taky si je představuji. Minule jsem si představoval malý domek, porostlý růžemi. Bílou lavičku. Byl jsem pozvaný na čaj. Přešel jsem řeku a pil s nimi čaj.“

Robert čekal, co na to dívka řekne. Třeba není sám, kdo se dostává na druhý břeh.

Dívka reagovala jinak: „Aha. To budeš rodinný typ. Toužíš po vztazích. Studuji totiž psychologii.“

Robert byl zklamaný. Pak ho napadlo, jestli neblufuje.

„Jak vypadají tvoje světy?“

Usmála se: „Až se budeme znát víc, tak ti je budu popisovat.“

„Budeme se znát víc?“, zeptal se Robert

„To záleží na tobě.“

„Tak jo. Jmenuji se Robert.“

„Jana.“

Robert nevěděl, jak má pokračovat. Bylo ticho.

Jana se usmála: „Budeme mlčet a koukat na řeku. Chceš?“

Seděli a mlčeli.

Na Roberta zamávala Terezka z druhého břehu. Koukal po Janě, jestli ji vidí. Nereagovala. Zamával na Terezku. Jana nic. Seděla, jako by jej vůbec nevnímala.

Prošel se schválně před Janou kousek po řece. Když se otočil byl úplně vedle z toho, co spatřil. Uviděl Janu, jak sedí vedle něho na břehu. Oba se dívají on i ona, zasněně na řeku. A oba mlčí. A přitom skutečný Robert si chodil po řece. Nebo ten neskutečný?

12.

Pastora neviděl dlouho. U řeky nebyl. Psal semestrální práci. Představy člověka o Bohu a bozích v průběhu dějin. Musel hodně hledat v knihách. S výsledkem nebyl spokojen. Zdálo se mu, že vlastně napsal jen to, že člověk neustále hledá něco nebo někoho vyššího, než je on sám. Napsal, že člověk se chce mít dobře a žít v bezpečí, a proto hledá vyšší pomoc, silnějšího ochránce. Dříve bylo moderní mít hodně Bohů, čím víc tím větší záruka pomoci. Abrahám se oproti zvykům své rodiny upnul k jednomu Bohu, ale desítky let musel obhajovat svého Boha před lidmi, protože se zdálo, že jeho Bůh příliš nepomáhá. Nakonec mu pomohl a Abrahám se stal praotcem víry. O mnoho staletí později byl prohlášen za Boha muž co byl opovržen a umučen zemřel. Kristus. Jenže i ten je dnes hodně zapomenut. Lidé hledají jiné Bohy. Robert byl překvapen, když zjistil, že profesor jeho práci ocenil jako dobrou. Oddechl si a šel k řece.

….

Voda se valila pomalu jako proud lávy. Byla temná a tajemná. Tajné místečko bylo prázdné. Jana tu nebyla. Robert stejně myslel víc na Terezku. Na protějším břehu však nikdo nebyl. Byl pustý a zarostlý křovím.

Zapraskal písek a rozhrnulo se křoví. Muž kolem padesátky.

„Dobrý den Roberte. Neruším? Mohu?“, muž ukázal na kámen vedle Roberta.

Robert udiveně:“ My se známe? Nevím, kdo jste.“

Muž se usmál:“ Známe se od Thomase s Terezou.“

„Ale já vás tam neviděl.“, namítl Robert.

„Nebyl jsem vidět. To je pravda.“

„Jste tedy jako oni?“

„Ano i ne… Jsem jako oni, ale naše názory se v mnohém liší.“

„V čem?“, zeptal se Robert

„Oni víc věří v pokoru, v lásku, v dobrotu.“

„Vy věříte víc čemu?“

„Jsem víc realista. Život je někdy i tvrdý boj.“ Muž se najednou zarazil a podíval se vzhůru na skálu nad břehem.

„Já vlastně o vašem světa nic nevím. Zajímal by mě smysl vaší existence.“, zeptal se Robert.

„Určitě bude příležitost popovídat, ale nyní musíš okamžitě odejít.“

„Proč?“ vzpouzel se Robert.

Muž jej popadl velkou silou a smýkl jím do křoví k východu. Robert se pokusil bránit, ale neměl tolik síly.

Když byl vytlačen z plácku pod skalou, uslyšel padat kamení.

Otočil se a viděl několik velkých kusů skály padat tam kde před chvílí seděl. Asi by některým z nich dostal po hlavě.

Otočil se tam, kde stál muž, ale on už tam nebyl.

Uviděl nahoře na skále Janu? Opravdu? Určitě ne. To je nesmysl. To by přece neudělala!

13.

Asi po týdnu zatoužil znovu po klidu u řeky. Když přišel ke skále nad břehem, bylo tam natažené lanko s cedulí: Zákaz vstupu. Skála se drolí. Nebezpečí úrazu. Chvíli myslel na neznámého muže a pak se rozhodl sejít podlé skály ke břehu na své tajné místo. Cestou dolů potkal Janu.

„Ani tam snad nechoď. Padá tam kamení. Není to bezpečný.“, varovala Jana

„Před týdnem mě na poslední chvíli… Totiž uskočil jsem včas… Byla jsi tu minulý týden?“, zeptal se.

„Nebyla. Měli jsme praxi v nemocnici.“

Robert se usmál: „Máš čas na kávu?“

„Třeba ano.“

V kavárně se dozvěděl, že opravdu studuje medicínu, že chce pracovat na psychiatrii.

Domluvili se, že se za týden znovu setkají.

Robert měl dost času promyslet, zda se jí svěří se svými vidinami. Zatím si nebyl jistý.

Tak rád by zase viděl Terezu a zeptal se jí na názor.

…

Robert nešel k řece. Vyšel si na kopec nad městem. Říká se mu Homolka. Z názvu vyplývá, že to není žádná hora, ale homolka. Ale přece jen je z jejího vrcholu vidět část města. Střechy, komíny, dokonce zvonice pastorova kostelíka. A také kousek fakulty. Dnes měl být v aule, ale nechtěl. Dopoledne na Homolku chodí jen málo lidí a Robert chtěl být sám. Potřeboval si srovnat myšlenky. Potřeboval prověřit své vidiny.

A právě i tady se náhle objevil jeho zachránce od řeky. Sedl si vedle Roberta. Mlčel. Mlčeli oba.

„Očekával bych trochu vděku. Mohl jste, Roberte, přijít k vážnému úrazu.“

„Ano. To ano. Děkuji.“

„Nic víc?“

Robert se otočil na muže a podíval se muži do očí: „Potřebuji vědět proč? Proč vidím to, co ostatní nevidí. Proč vás vidím, když vidět nejste.“

„Asi jsi dospěl k názoru, že se rodíme v tvé hlavě…odpovídám: ano i ne.“

Robert se ušklíbl. Vždycky je to ano i ne.

„Jsme sice ve tvé hlavě, ale jsme skuteční.“ Dodal muž, “Jmenuji se Hermes a jsem Hermes nejen ve tvé mysli. Jsem Hermes i ve skutečnosti.“

Robert zakroutil hlavou: „A kde jste ve skutečnosti.“

Obzor města se najednou zatměl a proměnil se ve vysoké hory. Na úbočí nepálský chrám. Vlajky, zvonky, gong. Mladý mnich v hluboké meditaci.

„Jsem zrovna s ním.“, řekl Hermes, „jsem tu s tebou a jsem i v Nepálu s ním.“

„A o čem mluvíte s ním?“

„On usiluje o správné chápání pravd. Chce se stát osvíceným tak, aby byl užitečný druhým.“

„Co mu radíte?“, zeptal se sarkasticky Robert

„To, co radím i tobě. Naslouchej. Naslouchej svému srdci. Naslouchej řece, kopci, ptákům, kočce, psovi. Buď si vědom svých myšlenek, svých emocí. Uvažuj o svých činech.“

„Jsem blázen?“, zeptal se Robert, „Jsem nemocný? Mám vidiny? Mluvím s vámi a ostatní si myslí, že mluvím sám se sebou.“

„Chápu, že tě to trápí.“ Posmutněl Hermes, „V Nepálu bys byl vážený, tady na západě budeš za blázna. Myslím však, že to zvládneš. Proto jsme si tě vybrali.“

„Vy jste si mne… Jak to myslíte? Kdo my?“

„Promiň Roberte. Musím jít. Ještě se setkáme. Nejde z první třídy přeskočit do poslední. Věřím, že to zvládneš. Ale postupně.“

Obzor se znovu zaplnil městem a Hermes zmizel.

Robert začal být zoufalý. Jana studuje psychologii. Svěří se jí. Asi ne hned se vším, ale s principem ano.

14.

Vyprávěl Janě o svých vidinách. Kývala: „Jsem teprve ve třetím ročníku, takže moje diagnóza je určitě totální omyl. Když máš vidiny a myslíš si, že ti lidé jsou skuteční… Jako mladá lékařka bych řekla: schizofrenie. Jenže já mám také představy a nemyslím si, že jsem schizofrenik.“

„Povíš mi o nich?“, zeptal se Robert.

„Já nevím. Nevyznám se v nich. Ty tvoje jsou realistické. Moje možná nesrozumitelné.“, váhala Jana.

Podíval se na ní vyčítavě.

„Trochu se bojím… Prostě se najednou ocitnu ve středověké krčmě. Dívky i chlapci se točí v divokém reji. Ječí. Pijí víno. Rukama okusují kosti s masem. Jsou v transu.“

„A co dál?“

„Nic. Nikdo si mě nevšímá. Myslím, že mě nevidí. Nebo nevnímají.“

Robert se zamyslel: “Jsem u řeky a nevidím, její obyvatele, ale oni vidí mne. Ty jsi v krčmě, vidíš její návštěvníky, ale oni nevidí tebe. Co to znamená?“

Jana pokrčila rameny.

„To může být tak, že existují dva světy. Ve stejném čase, na stejném místě. Dva světy bytí nezávislým na sobě.“

„Žijeme spolu vedle sebe? Nepřekážíme si?“, zeptala se Jana.

„Ale proč mi řekl Hermes: vybrali jsme si tě? Jak to že pronikl do mého světa z jejich světa? K čemu si mě vybrali?“

„Proč já navštěvuji jejich svět?“, zamýšlela se Jana.

15.

Druhý den se opět setkali v kavárně.

„Četl jsem zajímavost.“, vyprávěl Robert, „Existuje mexická škola, kde děti vidí skrz předměty. Mají zavázané oči a přitom čtou. Napadlo mě, že asi skrz látku vidí. Jenže oni četli i druhou stranu tabulky, kterou by vidět z jejich strany nemohli. Vidí jinak než očima. Vidí svojí myslí skrz hmotu… Co je zvláštní, že to nepovažují za zázrak. Naopak se to učí ve škole, jako předmět.“

„Na přednášce jsme probírali mimosmyslové vnímaní a komunikaci na dálku. Jako ukázku toho, že co nám Evropanům připadá jako nemožné, je v jiném světadílu bráno jako možné.“, přidala se Jana.

„Svět není vysvětlený a průzračný, jak jsem si dosud myslel. Vlastně je plný tajemství. Plný zázraků. Plný nepoznaného. “ Robert Janě vyprávěl o pastorovi a jeho vidění světa skrze víru.

„Ty jsi Roberte křesťan?“, zeptala se Jana.

„Nejsem i jsem. To, co je v Bibli, to, jak si jí pastor vykládá je zajímavá cesta k tajemství. Vážím si ho. Ale v jiných zemích to může být jiná cesta. Jiné náboženství. Je to jenom jeho cesta. Nejsem křesťan oficiálně.“

„Pověděl jsi mu o tom, co jsi zažil u řeky? “zeptala se Jana.

Robert zavrtěl hlavou.

„Zkus to. Bude zajímavé, jak zareaguje.“

16.

Pastor pozorně naslouchal, co Robert vyprávěl. Pak dlouho mlčel.

„Snažím se tě pochopit“ řekl po nějakém čase ticha.

Robert souhlasně pokynul rukama.

„Bible popisuje mnoho situací, se kterými se lidé nedokázali hned vyrovnat. Jákob viděl anděla sestupovat a vystupovat do nebe. Mojžíš zamořil Egypt mnoha ranami od jeho Boha. Faraónovi rádci, ale dokázali totéž se svými bohy. Takže co nám připadá jako zázrak, pro ně byla jen válka energií. Ježíš chodil po vodě, ale dokázal to i Petr. Ježíš uzdravoval, ale učedníci také. To, co jsi zažil ty, Roberte, nemusí být z mého pohledu nic výjimečného. Připouštím však, že v dnešní době je to neobvyklé. Mnozí tě odsoudí jako blázna. Ale to se stalo i učedníkům. Krista nakonec raději zabili, aby už je svou výjimečností neotravoval.“

Robert souhlasil.

Pastor dodal: „Pro mě i tebe je důležité, jak sám události uchopíš. Co si z nich odneseš. Kým se rozhodneš na jejich základě být.“

Pak se zasmál: „Jen doufám, že se neprohlásíš za Krista.“

17.

Hermes se usmál:“ Dva souběžné světy? Zajímavá teorie Roberte, obdivuji tvoji fantazii“

„Co je podle vás tedy jinak?“, zeptal se Robert.

„Z tvého pohledu, jsou to dva nebo více světů společně…Nevím, jak ti to vysvětlit… Je to jeden svět, jedna společnost, jedno paradigma. Zároveň, ale každý člověk má svůj svět. Takže matematicky osm miliard lidí, osm miliard světů. V každém okamžiku se ale společný svět mění. Tak jak se mění myšlenky, vnímání jednotlivců. Tak jak se mění jejich příběhy. Tak jak si jej promítáš do své mysli.“

Robert odmítavě mávl rukou: “Tohle vím. Já se ptám, Hermesi, na tvůj svět. Můj svět a tvůj svět je jiný. Jsou to tedy dva světy.“

„Rozumím. Už chápu.“, zamyslel se Hermes,“ Jenže… Jen zase moje fantazie… Také si mohu vymýšlet?“A pak se Hermes zasmál: „Co když já jsem ty?! Ty v tělesné schránce Roberta a já Hermes ve tvém podvědomí, ale jsme jedna osoba v jednom světě.“

Robert se rozzlobil: “Já tedy rozhodně nejsem ty!“

Hermes mávnul rukama pro uklidnění: “Jen jako další možnost. Vymýšlím si.“

Robert zakroutil hlavou: „Prostě mi nechceš nic prozradit. Chtěl bych mluvit s Terezou a Thomasem.“

Hermes kývl na souhlas: „Promluvím s nimi.“

Robert znovu zaútočil: “Chci rozumět tomu, když jsi řekl: my jsme si tě vybrali.“

18.

Robert se svěřil s rozhovorem Janě. Ta byla zamyšlená: „Když řekl, že on je ty a ty jsi on… Pořád ještě existuje možnost diagnózy u psychiatra.“

Robert si povzdechl: „Nic nevylučuji. Chápu, že jestli jsem schizofrenní, tak si to nepřipustím. A tudíž psychiatrii odmítnu.“

Jana pokývala:“ Právě. Ty sám to nemůžeš rozhodnout.“

„Co tvoje vidiny?“, zeptal se Robert.

Jana: „Od té doby, co tě znám je nemám.“

Vydržela Robertův zkoumavý pohled.

„Možná je fakt nemá.“, pomyslel si Robert.

19.

Podivné světlo po dešti. Po bouřce. Ozon. Řeka černala jako noc.

„Zdá se mi, že já nejsem já. Že čas mě míjí, pluje jen kolem mě. Zatímco já jsem mimo prostor“, Robert se podíval Hermesovi do očí.

Vydržel jeho pohled dlouho: „Chápu, co mi sděluješ. I já jsem mimo čas…Naše představy, naše fantazie jsou mimo čas. Nesouvisí s přítomností. Žijí svým životem.“

„Kam směřují? Kde končí?“, zeptal se Robert

„Říkáme tomu fontána.“ Usmál se Hermes, „Jednou jí spatříš.“

„Moje já, to já, které je vidět, je často jiné než mé já uvnitř.“, konstatoval a zároveň se ptal Robert.

„Ano, Roberte. Ty sám máš dva životy. Jeden, co je světu vidět a druhý co je skrytý. Když se potkáváš se mnou, setkávají se dva skryté životy. Proto mě druzí lidé nevidí. A kdybys zůstával jen ve viditelném životě, neviděl bys mě.“

„Schizofrenie?“, zeptal se Robert

Hermes se zasmál: „Ty vaše diagnozy. Škatulky. Šuplíčky. Jsi jaký jsi. Lidé nemají rádi odlišnosti. Potřebují se utvrdit, že oni jsou normální a ty se vymykáš. Potřebují tě ohodnotit a zařadit.“

Chvíle ticha. Řeka jako tekoucí asfalt. Břehy jako fantaskní prales.

„Je jisté, že pokud lidem budeš vyprávět svůj příběh, budou muset zareagovat. Nemohu připustit jiný svět nežli ten svůj.“

„Mám mlčet? Udržet si tajemství?“

„Zatím asi ano. K fontáně vedou cesty, které nejsou bez komplikací a překážek.“

20.

Jana se dívala smutně: „Myslím Roberte, že už se neuvidíme.“

„Myslíš, že jsem opravdu nemocný?“, zeptal se Robert.

Jana kývla: „Myslím, že by ses měl léčit. Jenže já vím, že nechceš.“

„Co když jsem z jiného… z jiného světa? Mé druhé já.“

„Právě proto Roberte. Tvůj svět je neskutečný, neexistuje.“

„A co tvoje vidiny, Jano? Tvůj svět? Copak jsi neměla vidiny?“

„Říkala jsem ti, už nemám vidiny…Měla jsem je, ale už nemám. Zalekla jsem se jich…A ty bys ses měl také od nich osvobodit.“

„Máš pravdu. Poznání je rozhodnutí. Rozhodnutí uvěřit nebo odmítnout. Ty jsi odmítla a já uvěřil. Vždy existují dvě volby.“

„Jenže je tu věda, ověřování faktů, opakované pokusy s opakovanými výsledky. Jak dokážeš druhým, co vidíš? Budeš za blázna a já myslím, že už jím jsi.“

„Rád jsem tě Jani poznal. Kdoví, zda se naše druhé já nepotká jindy a jinde. Víš, že existuje něco jako vesmírná fontána?“

„Už musím jít, Roberte. Také jsem tě ráda poznala a doufala jsem… No nic… Měj se.“

Zamávala a měla lesklé oči. Možná od ukrývané slzy.

Robert toužil vidět Terezu s Tomasem, toužil se jim svěřit se svými nejistotami.

21.

Musí existovat konkrétní místo? Místo, kde by se setkal s jiným světem? Potřebuji k tomu řeku, nebo kopec Homolku? Mohu se setkat s nimi kdykoliv a kdekoliv?

…

Někomu z okna v ulici hrálo rádio. Leonard Cohen – Hallelujah. Jednoduchá píseň a přitom zpívá přímo k srdci.

Hermes se zjevil. „Představím ti jeden z mnoha názorů: Od pradávna lidé hledají vyšší moc. Proč?“

Robert zakroutil hlavou:“ Protože mají strach? Protože jsou slabí a potřebují někoho silnějšího?“

Hermes uznale: „Máš vhled. Jsou dvě možnosti. Vyšší moc je, anebo není.“

Robert: „To nikdo neví jistě. Stejně jako nikdo neví jistě, že život pokračuje po smrti.“

Hermes se podíval pochvalně: „Věděl jsem, že máš rozhled.“ A pak zmizel

….

Robert si vzpomenul na kostelík a pastora.

„Rád tě vidím Roberte“. Pastor se usmíval.

„Zdá se mi, že všechna náboženství, všechny církve, instituce nakonec končí ve slepé uličce. Nějak se všechno časem pokazí. Dokonce mi někdy napadá, že všechno kolem víry je jenom lidská manipulace. Proto jsem dlouho nepřišel. Psal jsem disertační práci do školy a jak jsem se probíral historií náboženství, začala mě všechna připadat podobná politice a politikům. Myslím si totiž, že křesťanství je jen chytrý vynález židů. Ježíš byl přece žid, ne?! Myslím si pastore, že i vy jste na slepé cestě, že jste naletěl na chytře vymyšlenou historii…“

„Jistě. Můžeš mít pravdu.“ pokýval pastor, „Všechna náboženství jsou lidé, církev jsou lidé, politici jsou lidé. Já jsem jen člověk…“

Robert mlčel a pastor pokračoval: “Lidské snahy, lidská pravidla. Generace míjí generaci. Rodí se noví lidé a s nimi se rodí reformovaná náboženství, církve prožívají neustále vnitřní boj mezi starými cestami a novými představami. Život je živý. Život prostě žije…Lidé jsou lidé. Lidé nikdy nevytvoří nic na sto procent. Spíš je vše padesát na padesát. Od lidí nic mnoho nečekám. “

Robert rozhodil rukama k otázce: „Když tohle všechno víte, proč zůstáváte? Myslím, v jedné nauce, v jedné církvi, v jednom náboženství?“

„A jak si to představuješ? Že mám být každý týden jinde? Že mám poznat všechna náboženství, projít všechny církve? K čemu by mi to bylo? Všechny jsou nedokonalé, ale zároveň jsou všechny dokonalé. Dokonalé pro dnešek. Dokonalé pro toho, kdo se pro ně rozhodl. Jsem tu správně. Cítím to. Moje cesta k Bohu, ale nevede jen přes náboženství, přes církev, ale vede hlavně přes moji duši, skrze moje srdce. Možná bych našel cestu k Bohu v jakémkoliv náboženství. Každé náboženství nabízí setkání s Bohem. Ale já jsem tady a teď a jsem pastor v této církvi a nepotřebuji nic měnit. Setkávám se s Bohem právě zde.“

„Zase se zastavím pastore. Musím si něco vyřešit.“

„A co tvoje hlasy a vidiny?“, zeptal se pastor.

„Právě. Tohle musím řešit.“

„Dávej na sebe pozor Roberte. Pohybuješ se na hraně. Na okraji skály. Snadno spadneš tam, odkud se jen těžko vyhrabeš zpátky… Mám svoji zkušenost. Ale chápu, že tím prostě musíš projít.“

„Vrátím se. Přijdu se poradit.“, řekl Robert. „Opravdu.“

„Přijď třeba i v noci. Kdykoliv. Jsem tu pro tebe. Temnou nocí se jde lépe ve dvou.“

22.

„Musím ti něco říct, Roberte.“ Řekla máma tichým hlasem, „Posaď se. Dej mi chvilku.“

„Jsi mami nějak vážná. Děje se něco?“

„Jo, jo. Děje. Jsem nemocná.“

„Jako myslíš něco vážného?“, podivil se Robert

„Mám už málo času, synku. Málo.“

„Jak to myslíš?“

„Prostě mi to tak řekl doktor. Možná měsíc, možná víc, ale možná i míň.“

Robert nevěděl co má říct.

„Možná mami…“

„Ne Roberte. To je zbytečné. Já to vím sama. Nic s tím nenadělám. Jsem ráda, že jsem ti to konečně řekla.“

„Už to víš dlouho?“

„Vím to už přes rok. Dělala jsem si naději. Nechtěla jsem…tě strašit. Ale teď už je to nutné. Už to musíš vědět.“

„Co mám mami udělat?“

„Všechno jsem sepsala. Tady v šuplíku. Až se to stane udělej všechno, jak je napsáno.“

Robert vstal k šuplíku.

„Dneska ne Roberte. Až přijde ten čas. Nechci abys na všechno myslel už dnes. Budeme žít dál tak jako dnes…dokud to půjde.“

23.

Řeka byla prázdná, stejně jako Robertovo srdce. Smrt je obtížné téma.

„Já vím, posmrtný život, pastor v něj věří…Ale máma ne. Asi ne. Musím se jí zeptat.“ Uvažoval cestou od řeky. Co by asi řekla Jana nebo Tereza? Co Hermes – ten se tváří, že všemu rozumí. Proč setkání skončila?

…

Robert uvažoval o smrti.

Naše tělo je jako krabice. Funguje a pak se rozbije a skončí. Ale co je uvnitř krabice? Je tam něco, co nekončí? Pokračuje život? V přírodě je vidět koloběh. V přírodě je zachována energie. Život, smrt, rozklad, nový život z prvků země. Energie se neztrácí. Jen mění formu. Koloběh života.

Věděl by Hermes víc?

K čemu existuje fontána, o které mluvil? Uvidím jí někdy?

24.

„Dobře prožitý život je ten, který je správně pochopený.“, řekl Hermes.

Robert byl sám v pokoji na koleji a jen tak ležel na posteli. Na stole nedojedená sekaná s houskou, kterou si koupil cestou ze školy. A šálek nedopitého černého čaje.

„Zjevuješ se Hermesi, kdy se ti zachce a ani nezaklepeš, než vejdeš.“, vyčetl mu Robert, ale smířlivě se usmíval. Vždyť si to přál, aby jeho nebo Terezu s Tomášem znovu uviděl.

„Přicházím, když si to tvoje vnitřní já přeje.“

„Jak ale víš, na co zrovna myslím?“, zeptal se Robert.

„Naslouchám tvému vnitřnímu já. Naše já se potkávají, slyší, volají se, komunikují na velké vzdálenosti. Tvoje a ani moje vnitřní já nemá potíže se vzdáleností nebo s časem.“

Robert uznale kývnul:“ Tím se mnohé vysvětluje. I když pro mě a většinu lidí je to asi nepochopitelné. A hlavně: nezbavuje mě to strachu, že jsem nemocný na hlavu.“

Hermes jen pokrčil rameny.

„Jak jsi myslel že život má být dobře pochopený?“, zeptal se Robert.

„Než jsem přišel, myslel jsi na Janu a na to, že má strach z tvé nemoci, myslel jsi na mámu, že její život končí. A že máš strach, jak co bude. No a já na to řekl, že dobrý život musí být správně pochopený.“

„Myslíš tím něco jako znát smysl života?“

„Smysl života je jen jednou částí pochopení. Takový vznešený závěr. Předtím je třeba pochopit kdo jsi, jaké máš dary, čím bys být nechtěl a čím naopak ano, kdy jsi šťastný, co tě rozesmutní, kdy vnímáš krásu, radost. Dobře pochopený život vidí kolem sebe zázraky. Dobře pochopený život vede ke spokojenému štěstí. Fontána je o kráse z darování sebe druhým.“

„Kdy jí uvidím?“, vyhrkl Robert

„Jednou jí pochopíš. Možná i spatříš. Důležitější je jí žít. Vyžqduje vnitřní klid.“, Hermes, kdykoliv Robert začal o fontáně, elegantně mizel. Nyní také. Prostě byl pryč.

25.

Máma umřela. V krematoriu se sešlo pár příbuzných. Mámin bratr a jeho děti a vnoučata. Hrála hudba, kterou si máma vybrala. Sepsala všechno a požádala bratra, aby to zařídil. „Proč nepožádala mě?“, ptal se v duchu Robert, „Nedůvěřovala mi? Myslela si, že jsem nemocný? Nebo jen, že se mám učit a nerozptylovat se?“

Vedle Roberta se objevila Tereza: „Je mi to líto Roberte.“

Robert se Terezy zeptal: „Máma je teď někde s vámi? Uvidíte jí? Chtěl bych jí vzkázat, že jí mám rád.“

Tereza zakroutila hlavou: „Nevím, kde jsou mrtví. Na smrt jsou různé názory.“

„Pořád vašemu světu nerozumím. Kde jste celý den? Kde bydlíte? Jak to, že mrtví jsou jinde? V nebi nebo tak nějak?“

Tereza. Vzala Roberta za ruku: „Je mi líto, že jsi ztratil mámu. Jsi mladý. Ráda bych ti nějak pomohla.“

„Jsem mladý? A kolik let je tobě Terezo?“, zeptal se Robert

„Pro mě čas nemá význam. Neměřím jej na roky ani na vteřiny. Prostě jsem. Byla jsem a jsem a budu.“

Pak se zamyslela: „Promiň. Matu tě tím, že používám minulý čas i budoucí. Myslela jsem tak kvůli lepšímu pochopení, ale neřekla jsem to dobře. Prostě jsem.“

Robert kývnul hlavou: „Nejsem schopen to pochopit? Nebo nikdo z lidí to nechápe?“

„Ani ty a ani většina lidí to nechápou.“, přitakala Tereza.

„Většina? Tedy někteří lidé ano?“

„Někteří dokázali změnit své myšlení. Vymazat vše co se učili od dětství, zkušenosti, které nasbírali až do dospělosti. Opustili své já. Našli nás a učili se chápat nově.“

„Mohu se s nimi setkat?“, zeptal se dychtivě Robert.

„Ano. Scházejí se u fontány.“, usmála se Tereza.

Pak se náhle ohlédla a rychle řekla:“ Roberte! Nyní budeš zkoušen. Neboj se. Budeme s tebou.“

V tu chvíli se u Roberta objevili dva muži: „Váš strýc nás požádal, abychom se vám věnovali. Buďte tak laskav, mohl byste jít s námi?“

Robert se mračil a vyzývavě odporoval: „Můj strýc mě nemá na starost. Jsem plnoletý.“

„Bude to jen krátké vyšetření,“ Usmál se jeden z mužů, „Zajímá nás, s kým si tu půl hodiny povídáte, když vedle vás nikdo nesedí a všichni pozůstalí už jsou dlouho venku před krematoriem… Za chvíli začne další pohřeb.“

Robert vstal, že odejde.

„Chceme vám pomoct.“, prohlásil jeden z mužů a pevně jej vzal za ruku.

Robert se chtěl vytrhnout. Objevil se Hermes a zašeptal: „Rozumnější by bylo Roberte jít s nimi.“

Sanitka stále před krematoriem a barevně blikala.

26.

Lékař byl přívětivý a nijak nenaléhal: „Povězte mi, s kým si občas povídáte?“

Robert se rozhodl mluvit pravdu. Nic neskrývat. Vlastně i sám potřeboval vědět, zda není opravdu nemocný. Vyprávěl lékaři, co se mu stalo u řeky a že se mu zjevuje Hermes.

Lékař se zamyšleně zeptal: „Byl byste ochoten tu pár dní zůstat? První sezení máme dnes za sebou. Další bychom mohli mít zítra a pak dejme tomu ještě dvě.“

Robert si v duchu představil svůj kalendář. Některé přednášky může vynechat. Zeptal se: „Jsem tu dobrovolně?“

„Ano. Jste svobodný. Můžete i odejít. Ale ve vašem osobním zájmu…být vámi prozkoumáme spolu co se s vámi děje…Ostatně, co když jsou ty osoby skutečné?“

„Jste ochoten to doktore připustit?“, zeptal se překvapeně Robert

„Nebojte. Z mé strany to není trik…Cokoliv je možné… Připouštím, že věda toho o mozku, myšlení, duši mnoho neví…Přiznávám, že budu rád ve vašem podvědomí pátrat…“

Robert se zeptal: „Víte o fontáně?“

Lékař  se zarazil: „Jakou fontánu máte na mysli?“ Očividně Robertovu otázku nechápal.

Robert pokrčil rameny.

„Tak zítra.“

Cestou na pokoj jej kromě zdravotní sestřičky doprovázela mlčky i Tereza.

Robert byl rád a v duchu se usmíval.

27.

Lékař se snažil Robertovi přiblížit svůj náhled: „Mysl není součástí mozku. Nemá tvar a neznáme její umístění v těle… nebo mimo tělo? Je to taková postranní svatyně v katedrále člověka. Přístup do ní máte jen vy Roberte…Mám-li jí prozkoumat potřebuji abyste v ní rozsvítil…Odhalil její nitro… Otázkou zůstává, zda víte, kde se světlo spouští, zda jste ve tmě nebo umíte popsat její vybavení.“

„Obávám se doktore, že nevím. Moje mysl mě poslední měsíce zaskočila. Myslel jsem, že se znám, ale už si to nemyslím.“

Robert dál odpovídal na otázky lékaře a ten si psal poznámky. Mluvili o dětství, o rodičích, O sexu, o škole.

Pak se objevil Hermes a začal na Roberta mluvit. Zároveň se Roberta na něco ptal i lékař. Robert odpovídal lékaři a mezi tím odpovídal i Hermovi.

Lékař pochopil, že Robert vidí někoho, koho on, lékař nevidí.

Chvilku se snažil s neviditelnou osobou bojovat o Robertovu pozornost. Robert však na lékaře zapomenul a bavil se s Hermem. Očividně ho Hermes zajímal mnohem víc. Lékař tiše seděl. Je Robert schizofrenik? Vidí a slyší osoby, které neexistují? Nebo se děje něco, co věda neumí vysvětlit? Vyšetřoval už mnoho pacientů se schizofrenií, ale Robert byl něčím zvláštní. Jevil se jako zdravý muž chápající realitu.

28.

Na psychiatrii si Jana odbývala svoji školní praxi. A pak na jednom z pokojů spatřila Roberta. Váhala, jestli má za ním jít.

„Ahoj Roberte.“, usmála se.

„Ahoj Jani. Bílá ti sluší. Jsi už doktorka? Jdeš mne vyšetřit?“, zavtipkoval Robert.

„Jsem tu čtrnáct dní na praxi.“

„Poslechl jsem tě. Nechávám se prozkoumat.“, řekl Robert

„Mohu se tu párkrát u tebe zastavit? Povíš mi, jak vyšetření probíhá?“, zeptala se Jana, „Bude to pro mě skvělá praxe.“

Robert by rád, že tu někoho bude znát.

…

Každý den si povídali o škole, o tom, co se děje tam venku. Rozuměli si. Nevytvářeli však mezi sebou žádný závazek. Kamarádili. Měly společný kousek příběhu. Nic víc.

…

Robert byl propuštěn. Diagnóza: podezření na počáteční fázi schizofrenie. Dostal léky. S Janou si nedomluvil další schůzku. Hermes a ani Tereza se neobjevovali. Vrátil se do školy na přednášky z filozofie.

29.

Prášky zabraly.

Bez Boha, bez lidí z podvědomí, bez vidin, bez rozhovorů s nitrem. Bez Terezy. Jen holé já.

…

Bloumal kolem řeky, bloumal v parku, procházel ulicemi. Jeho já, vnější já, se chovalo, tak jak se chovat má. Mladý student, přednášky, zápočty. Kam se ztratila jiskra? Kam zmizela touha po tajemství? Život? Ne. Přežívání. Den, co míjí den až se celé roky rozplynou. Stejně jako ranní mlha nad řekou. Slunce jí potrhá šat a spálí.

…

Mámin bratr žil v domnění, že musí převzít starost o Roberta, když už nemá rodiče, nemá rodinu. Hradil za Roberta ubytování na koleji, občas ho pozval na nedělní oběd a občas mu daroval nějakou malou částku peněz. Nejčastější jeho otázka byla starost o zachování normálu: bereš Roberte pravidelně léky? Nevynechávej! Musíš dokončit vzděláni.

…

 Strýc pronajímal byt po mámě a jistě měl příjem z pronájmu mnohem vyšší, než daroval každý měsíc Robertovi. Ale Robertovi stačilo, to co má.

Roberta majetek nezajímal. Přemýšlel o zamčené bráně. Ještě má klíč. Stačí přestat brát léky a může znovu bránu otevřít.

…

 Jako vypuštěná neumytá vana. Jako kbelík s hadrem na podlahu. Jako polámané žaluzie v okně s výhledem do dvora.

Jak to říkal Hermes? Dobře prožitý život je ten, který je správně pochopený?

Jaký je vlastně můj život? Kam jdu? Co očekávám od života?

…

Robert jednou měsíčně docházel ambulantně k psychiatrovi.

„Pane doktore, povězte mi svůj názor na realitu. Byli mé vidiny věcí jen mysli, představivosti mého mozku, nebo mohly být realitou?“

„Po pravdě realita jednotlivce je vytvořena jeho rozhodnutím.“, odpověděl po chvíli lékař, „Když se rozhodnete vidět svoji realitu negativně, bude negativní. Tu samou realitu může druhý vidět jako pozitivní.“

Robert mlčel.

„Roberte, povězte mi, jak vnímáte v současnosti sebe?
„Jsem prázdný. Zdánlivě svobodný – nemám vidiny, ale jako bych nežil. Jen přežívám. Dělám, co se má, co dělají mí kamarádi, už neslyším v jejich hlasech posměch, že jsem jiný.“, odpověděl Robert upřímně.

„Chápu. Jste pochopitelně v útlumu léků. Můj názor je, že procházíte lekcí, jakousi výukou. Takhle lekce vás učí, jak vás chtějí vnímat ostatní. Předtím jste se odlišoval a ostatním to nějak, více nebo méně, vadilo. Žil jste v podvědomém neklidu, stresu. Řešil jste otázku, zda je žijete skutečnost nebo máte nemoc. Nyní žijete v klidu. Jenže rub klidu je pocit zotročení. Ale jen když přijmete léčbu jste v reálném světě schopen přežívat. Pokud přestanete s léčbou, propadnete se do propasti.“

Robertovy oči dávaly najevo, že neví, jak se má rozhodnout.

Psychiatr pochopil: „Návrat k vidinám bude Roberte mnohem horší než předešlé vidiny. Daleko více vás pohltí. Návrat do normálu dneška bude mnohem těžší než to bylo poprvé… Dobře si to rozmyslete. Možná skončíte se studiem ve škole, určitě přijdete o kamarády. Zůstanou vám jen osoby ve vidinách.“

„Jenže, doktore, co když jsou právě oni realitou. Co když mám žít s nimi? Ve světě s fontánou?“

30.

Dojít do nejhlubších prostor mého já? Jakou si tvořím realitu? Jak se chci vnímat? Záleží opravdu tolik na tom, jak mě vnímají druzí? Každý hledáme pravdu o sobě. Od druhých se mohu dovědět jen to jak mě, vidí oni. Jejich subjektivní názor. Jedině od sebe se však mohu dovědět jaký jsem opravdu. Od mého vnitřního já. Jak to říkal Hermes? Kde jsem šťastný, kde se raduji, kde vnímám krásu, tam je můj život. Tam je moje skutečné místo, tam mám být. Moje místo ve vesmíru. Ale kde to je? Mám být součástí všeho? Nevidět sebe odděleně od celku? Potřebuji procitnout, probudit se.

….

„Vše se od věků proměňuje. Nic není stálé. Nic nezůstává takové jako to bylo.“ Řekl Hermes.

„Tereza říká, že existujete nyní, že jste dnes. A zítra. Tedy jste stále.“, nadhodil Robert

„Naše schopnost být pro tebe viditelní se opravdu nemění. Aly my sami jsme pokaždé jiní. Měníme se spolu s fontánou.“

„Co je fontána?“, zeptal se Robert.

„Těžko se popisuje. Ale v tvojí jazykové formě a ve tvé představivosti, jí nazývám fontánou. Přitéká do ní obrovská řeka myšlenek, nápadů, představ, emocí od všech lidí í a z ní nyní tryská gejzír té osmimiliardové směsi lidské energie do společného podvědomí světa lidí. Ovlivňuje lidi a zpátky se zase skrze ně vrací do fontány. A tak pořád dokola. Přitéká pramínek i do tebe. Fontána je vesmírná vibrace energie“

„Takže ji lze spatřit?“

„Ve tvé hlavě se jednou objeví, to nemohu ovlivnit. Avšak nemohu tě k ní dovést a říct – podívej, to je fontána. Sáhni si do jejích vod a ochutnej. To prostě nejde.“

Robert si jí zkusil představit.

Vedle Herma se objevil Tomáš a Tereza: „Vítáme tě zpět. Těšíme se na setkávání s tebou. Obohacuješ nás svým rozhodnutím.“

Robert kývnul na slovo rozhodnutí.

Tereza dodala laskavě: „Počítáš s potížemi, které nastanou? Budeš mít naši podporu, ale prožít si lekce ponížení a oddělenosti si budeš muset prožít sám na sobě.“

Tomáš dodal: „Možná by ses měl znovu spojit s pastorem. On je vidoucí víc, než si lidé uvědomují. Chápe mystický rozměr světa. Možná se jej zeptej na Františka z Assisi. Měl trochu podobný příběh jako ty.“

31.

„Někde v nás je prostor, ke kterému se přibližuji, Terezo?

Tereza:“ V úplném středu nás je prostor, kdy jsme spojeni se vším. S celým hmotným i nehmotným vesmírem. Tvoje vědomí se tam neidentifikuje jako Já, ale jako celek. V srdci každé živoucí bytosti sídlí malá fontána, vševědoucí zdroj, který se nikdy nezrodil a nikdy nezahyne. Nekonečné vědomí mimo čas. V určitých chvílích se ti podaří naladit na vyšší frekvenci, na „jiný svět“, kteří druzí nevnímají. Je třeba si však neustále zachovat racionální mysl. Mozek a stejně intuice ti ukazuje – tam dál je pravda o tobě i vesmíru. Roberte čeká tě obtížná cesta. Máme tě rádi a věříme ti, ale dál musíš jít sám, bez nás.“ Přátelé zmizeli.

…

Robert opravdu zašel za pastorem. Pastor pochopil, že má v Robertovi posluchače, který touží pochopit hlubinu duše. Že nepřijímá jen obecnou kolektivní pravdu, ale hledá novou cestu.

 Robert se nejprve ptal na smrt: „Náboženství přece slouží k tomu, abychom strach ze smrti opustili?“

Pastor zkusil hned hloubku: „Člověku nelze nebýt. Existujeme a žijeme ze zdroje nekonečné lásky. Logicky láska nemůže připustit nebytí. Neměla by totiž koho milovat. Strach z neexistence tedy lze opustit. Se strachem lze pracovat i když nás nikdy úplně neopustí.“

„Mám strach z lidí. Z jejich reakcí na to, když je přestanu vnímat a mluvím s Hermem, kterého oni nevidí. Už mi dokonce otevřeně říkají, že jsem cvok. Odvrací se ode mne.“

Pastor. „Znám někoho podobného jako jsi ty. Žil z energie kontemplace a nedbal na opovržení od lidí. Považovali jej dlouho za blázna,“

Robert se zeptal:“ Tereza mi řekla, abych se vás zeptal na nějakého Františka.“

Pastor pokýval hlavou: „František z Assisi se vzdal běžného života mladíka ve středověku a začal žít jako poustevník v lesích. Zpočátku se mu lidé posmívali do bláznů. Ale protože svoji cestu nevzdal, nakonec si ho mnozí začali vážit, někteří jej dokonce následovali, a ještě za svého života se stal uznávanou celebritou. “

Robert: „Netoužím být celebrita a ani poustevník.“

„Samozřejmě. Řekl jsem to jen kvůli Františkovo vytrvalosti. Jestliže jsi rozpoznal svoji cestu jako ji rozpoznal on, jdi po ní a nedbej lidí. Zároveň se ale lidí nestraň. Kontemplativní život mimo skutečný život, život mimo lidí vede jen k samolibosti. Kontemplativní život musí vést k poznání opravdové lásky. Lásku nelze projevovat na pustém ostrově. Nechtěj se stát trosečníkem, Robinsonem, ale těm, co tě o to požádají, podej s pokorou vysvětlení.“

Robert se zeptal: „Co je vlastně pravda. Který ze dvou světů které vnímám?“

Pastor:“ Většinu pravd přijímáme z venku. Jsou to projevy světa, který vnímáme svými smysly. Jen málokdo vnější pravdu konfrontuje se svým nitrem. Pokud tak učiníš, zjistíš, že jediným kritériem pravdivosti jsi jenom ty.  Hodnocení druhých je z pohledu jejich světa. Dívají se na tebe ze svého okna. Nejsou tebou. Jen ty jsi nositelem vědomí, které vysvětluje tvůj prožitek.  Svět je in-formace. Forma. Vědomí vytváří tvoji realitu. Vytváří tvoji schopnost pozorovat, hodnotit, umožňuje ti i snít.“

Pastor se najednou zasmál: „Přednáším ti jak profesor filozofie. Omlouvám se, že jsem se dal unést tvým zájmem. To, co jsem říkal, je jen moje soukromá cesta poznání a nemusí být vůbec tou tvojí.“

Robert uznale pronesl: „Nejlepší přednáška z filozofie, kterou jsem kdy slyšel. Hned byste mohl učit na naší fakultě, profesore.“

32.

Na břehu řeky.

„Každá malé částečka vesmíru v sobě nese celý vesmír. V každém z nás je celý vesmír. Cokoliv Roberte uděláš, řekneš, pomyslíš, proměňuje vesmír, celý vesmír. Všichni jsme důležití.“

Hermes pak dodal: „Jdi. Vesmír je tvůj. Jdi a konej, co máš konat. Mluv pravdu o tom, co prožíváš. Přijmi cokoliv tě na tvé cestě potká. Přijmi každou lekci a pak vykroč k další. Na konci uvidíš Fontánu.“