Když jsme děti, některá slova dospělých nás ovlivní víc, než dospělí čekají. Možná si ani nevzpomenou, že slova pronesli, ale nám dětem se vryla do srdce.

Jednou se mi povedlo ve 13 letech napsat povídku o nepozornosti řidiče, vezoucí děti. Nehoda měla tragické následky. Učitelka češtiny řekla, že povídka je opravdu povedená a skončila na památku úspěchů žáků školy zasklená na školní chodbě mezi dalšími výtvory.

Co bylo jedním malým úspěchem na základní škole, stalo se hrozbou či dokonce osudem celé mé bytosti po celý život. Ve své dětské naivitě jsem si namlouval, že jsem budoucí spisovatel a neodradil mě ani neúspěch mé první slohové práce na střední škole, který kantorka ohodnotila jako nedostatečnou. Pomyslel jsem si, že literatuře nerozumí a psal jsem dál. Píši dodnes, a nikdy mne neodradilo ani to, že lidé na mé snahy nereagují s nadšením, že mne nepoplácávají po ramenou. Po pár letech psaní do šuplíku jsem obeslal místní literární soutěž a kupodivu jsem vyhrál první cenu. Bral jsem to jako samozřejmost. A to jsem řekl i místní novinářce. Jsem přece spisovatel. Ale nikdo nad dalším mým snažením dál neplesal blahem. Nikdo se na moje básně a povídky nesnažil napsat jakoukoliv další recenzi. A nyní nemluvím o kladné reakci čtenáře v komentářích, ale mé práce čtenářům nestály ani za reakce záporné. Jen mlčení a nevšímavost. Prázdné řádky. V podvědomí tedy chápu, že něco není jak má být.

Chápu, že takových „spisovatelů“ jako jsem já jsou celé stovky nebo i tisíce. Stejně jako člověk, který umí zpívat se nestane známým zpěvákem, pokud nemá svého manažera, který ho „udělá“, ani nás „spisovatelů“ si nikdo nevšimne, pokud o sobě denně nedáváme vědět na různých fórech, pokud si neseženeme fanoušky, nejezdíme po besedách, pokud nechodíme do literárních klubů či kaváren, pokud za sebe tvrdě nebojujeme. Ano většina z nás zapadne ve víru tisíců vydaných knih s podporou reklamy, většiny z nás „spisovatelů“ si nikdo nevšimne v šíleném mraveništi osmi miliard lidí. Kdo by četl amatéra? Vždyť ani já nejsem schopen přečíst všechny stovky knih v regálech mnoha knihkupectví a to jsou některé knihy od pravých profesionálů…

A tak stejně jako mé předešlé texty, i tento jen posílám do vesmíru. Vlastně posílám stesk své duše hvězdám. Posílám jim svůj dětský sen.

Proč? Věřím totiž, že zákon o zachování hmoty, či energie, platí i na psaná slova.                  

 Vůbec mých marných slov nelituji. Připnul jsem jim vosková křídla a a nechal je vzlétnout ke slunci, aby posléze zapadly do zapomnění. Věřím však, že ve vesmíru žijí otisky slov dál a to mi bohatě stačí. A tak nepřestávám psát…