Nemám touhu nikomu radit. Ale já jsem našel božství ve zvucích hudby. Do výšin mě pozvedne občas pár evergreenů populární hudby mého mládí, ale skutečné božství nacházím v klasické hudbě. Tak to mám já, nezlobte se na mě.

Jak obdrží skladatel hudby hudbu? Kde se rodí melodie, harmonie? Jak ohromujícím darem je slyšet v hlavě, v srdci, v duši celý orchestr?

Jistě totéž platí o duši básníka. V očích lidí je však zrod slov až moc obyčejný. Jen některá slova a věty jsou lidé ochotni započíst do zjevení. Do božství. Do opravdové básně, co se vryje do hlavy. U hudby je pro mne snazší přisoudit melodii, symfonii božskému obdarování.

Možná je to podobné o sochaře, malíře.

Nutkání. Náhlé zjevení melodie, neovladatelné touhy tesat do dřeva do kamene, nebo když štětec po plátně, jako by běhal sám od sebe.

Božství.

Jistě je viditelné v přírodě. V majestátním stromu, jehož větve jsou samy stromem. V trávě, kterou zválíš a druhý den je opět hebká jak ovčí vlna. V květině, která vzbuzuje tajemné emoce. Ve slunci, které žhne jako oheň v chladných dnech. V pohledu na Měsíc , který tě nechává uvnitř těla létat a vznášet se na stříbrném hedvábí. A tak bych mohl kreslit božství dalšími příklady.

U mě je to hudba, která vyvolává božství v mé duši. Setkání s pohlazením. Když slyším skladby klasických skladatelů, objevují se ve mně slova, maluji obrazy po zdech mé duše, Sochám vzpomínky a sním o budoucnosti.

Nechci radit. Každý se setkáváme s prapodstatou všeho, s božstvím asi jinak. Já knihu o něm otevírám poslechem hudby.

Třeba se tam někde setkáváme spolu.